Kapitolou samo o sobě bylo Vikyho stravování na takovýchto akcích. Abych mu v kotlíku vařila hovězí, na to nebylo ani pomyšlení, konzervu by ho huby nevzal. Doma sem tam sežral pár granulí, ale to bylo víceméně jen pro efekt, že mu leží v druhé misce.

Jak už jsem říkala, máti mu poctivě denně vařila a na Vánoce měl i svůj vlastní řízek. Takže jsem vždycky vyfasovala tak 2kg granulí, aby pejsek neměl hlad, a marně jsem vysvětlovala, že to stejně nesežere, že radši obejde kemp a vyžebrá buřta nebo zbytek guláše, nebo hrdinně pojde hlady. Ale běda, kdybyste před ním nechali ležet rohlík s paštikou nebo zbytek čehokoliv v ešusu. Zkoušela jsem ho i převézt, že jsem si do ešáku dala psí konzervu, ale nedal se oklamat. Vždycky přišel, čuchnul a podíval se na mě pohledem, že kdyby mohl, určitě by ho doprovázel poklepáním packou na čelo.

Je pravda, že pátý den už trochu těch granulí milostivě užral, šestý den se vrátil domů, kde už na něj čekala plná mísa, takže po mně vítězoslavně hodil škleb, a pod čumák si zabručel, že mu nějaká holka nebude kazit standardy.

Byl to pes obranář, pamatuju si, že když náš mírně přiopilý soused míjel mámu na schodech, Viky se vždycky naježil, zdvihl pravý pysk a z hloubi hrudníku se mu začalo ozývat temné bručení.

K naší dceři měl velice ambivalentní vztah, nevěděl, jestli ji má milovat nebo nenávidět. Když se narodila, bylo mu něco málo přes tři roky. Očuchal si ji, zařadil do smečky, ale dostala nálepku „podezřelá“. Že na ni žárlil bylo pochopitelné. Když ji někdo choval, dloubal do něj tak dlouho čenichem, až si taky vysloužil pohlazení. Když se naučila plazit, držel se v uctivé vzdálenosti od nenechavých ručiček.

K tělu si ji pustil až někdy kolem jejího 4. roku, kdy už bezpečně věděl, že mu nic neudělá.

Jen 2x za život jsem ho viděla, že se něčeho bojí. Jednou to bylo, když do ložnice vlétlo hejno netopýrů a zaboha jsme je nemohli dostat ven. Kňučel, klepal se a drápal na dveře, že chce pryč.

Podruhé to bylo, když na jednom z vandrů, kdy jsme se jeli podívat na kamarády, co pro děti pořádali dětský tábor, vypálili při budíčku z děla. To se lekl a vzal roha. Od soboty ráno do neděle odpoledne jsme ho hledali po celém polesí, nachodili desítky kilometrů. Ubrečená jsem byla, že jsem skoro neviděla na oči. A navíc jsem věděla, že máti mě zabije.

Zničená jsem dorazila v neděli odpoledne do hospůdky u nádraží, odkud jsme v pátek vycházeli. I tady se byli dva z dobrovolných hledačů den předtím ptát, ale nebylo to ničemu. Sedla jsem si ke stolu a čekala na Honzu, který to bral trochu oklikou.

„Ptala ses po Vikym?“ „Vždyť tu kluci byli už včera…“

A pak přišel hospodský a povídá:“ Hledáte ještě toho jezevčíka? Přiběhl dneska ráno, děti ho vzaly na pouť.“ V tu chvíli jsem mu visela kolem krku a smála se a brečela zároveň, až se po nás všichni otáčeli.