Rychle se naučil základní povely jako sedni, lehni, místo, a zůstaň, a fuj, a víc toho ani nebylo třeba. Nikdy nepotřeboval vodítko, ostatně moje máti by nikdy psa na vodítko nepřipnula, vždycky říkala, že pes je odraz duše pána, a ona že by taky nikoho nepokousala. Když přecházeli silnici, Viky se vždycky zastavil na kraji, tázavě se podíval a když mu řekla, že může jít, tak šel. Dokud na něj nepromluvila, tak se ani nehnul.

Rozuměli si čím dál víc a mě bylo víc a víc jasné, že to je opravdu její pes. Bylo mi z toho trochu smutno, ale zamilovala jsem se, velice rychle se za miláčkem odstěhovala a děkovala Bohu za ten nápad Viktora mámě dát, že to pro ni nebyl takový šok. Že bych si ho vzala sebou, to jsem se tehdy už neodvážila ani vyslovit. Ale brali jsme si ho sebou na vandry a vodu, později, když se nám narodila dcera, se to stalo pravidlem. Vy nám dáte dítě, my vám dáme psa. Vrátíte v pořádku psa, vrátíme vám dítě.

Na první vodě to byl zajímavý zážitek: „Umí ten pes plavat?“  Podívala jsem se na Honzu nechápavě: „Každý pes snad umí plavat.“  „Aby to nebylo jako s tvým švagrem. O tom jsem se dověděl, že plavat neumí, až minutu před vyplutím a narychlo se mu musela shánět vesta.“ Vzal psa do náruče a šel do vody. Když mu voda sahala k pasu, položil na ni Vikyho. Přidržoval ho za kůži na hřbetě. Pes nic. Žádná reakce, ani kmit nohou. Pustil ho a Viktor klesnul jako šutr. „Vytáhni ho“, ječela jsem. Naštěstí se sám pes vzpamatoval a začal hrabat. Vyplaval a zamířil si to ke břehu. „Ta voda je studená, vy dva pitomci“, ulevil si, „panička mě koupe v teplý.“

A jela se Berounka, a bylo veselo, Viky se naučil mít rád i studenou vodu a pak už často sedával na špici a když měl chuť, dal k sobě přední a zadní, vyboulil hřbet, chvilku balancoval, a pak po čumáku skočil. Tady se nás pohledem neptal, jako u silnice, jestli může. Věděl, že ho nic nepřejede a jestli nám převrhne svým odrazem loď, mu bylo naprosto fuk. Aspoň se taky vykoupeme. Párkrát zakroužil kolem nás a pak se z boku začal drápat do lodi. Pochopitelně ho vždycky Honza v pudu sebezáchovy vytáhl.

Viktor vůbec nebyl hlupák. Nikdy si nešel zaplavat, když se blížil jez. Jak to poznal, netuším. Taky s námi nikdy nechtěl spát ve stanu, jen jednou se nám do něj přímo rval.

Jezdívali jsme v partě, 8 – 10 lidí, tehdy ještě bez dětí, Viky a ještě jeden pejsek, který byl taky naprosto bezkonfliktní. A pánové hned první den objevili chcíplou rybu, a oba se v ní vyváleli. Bylo to hrozný, všichni je odháněli, jak konstatovala kamarádka Jana, bylo to na poblití. Vydrhli jsme je několikrát, mýdlo, šampon, nic nepomáhalo, jen nám začaly ruce smrdět rybinou. Chcíplou rybinou.

A jak jsme je odháněli, aby se drželi dál, tak se Viktor naštval a když jsme šli spát, vehementně se cpal za námi. A pro jistotu začal výt, abychom nezapomněli, že je náš zlatej pesák. Dopadlo to tak, že jsme spali s doširoka rozevřeným stanem a stejně jsme se ráno shodli, že se nám zdálo o velrybářský výpravě a že jsme ty ryby fakt nedovezli ke břehu čerstvý.