Podle jedné legendy z ostrova Pentecost v Jižním Pacifiku žila žena, která se rozhodla uniknout před svým zlým manželem. Vyšplhala na vysoký strom, uvázala si kolem kotníků liánu a těsně před tím, než ji manžel polapil, skočila dolů. Její muž skočil za ní, ale neuvědomil si, že on žádnou liánu nemá, a zabil se. Můžeme se jen domýšlet, jestli byl tak hloupý, nebo byly tamní domorodkyně feministky. Každopádně se díky této legendě vyvinula tradice, jíž se pak už účastnili výhradně muži, ať už aby se pojistili, že podruhé je žena neoklame, nebo v obdivu k její odvaze.

Časem se ze zvyku vyvinul rituál za dobrou úrodu. Očistili svah od větví a kamení, vztyčili věž a šlo se na to.

Západní civilizace poznala tento zvyk roku 1950, kdy ho popsala výprava z časopisu National Geographic, jako skok ze zhruba 20 metrů. O 20 let později si tento skok vyzkoušel jako první cizinec reportér Kal Muller.

Popsal ho slovy „Kupodivu mi to nevadilo. Vzrušení úplně přehlušilo jakékoliv fyzické nepohodlí.“

O dalších 10 let později se této myšlenky ujal Klub nebezpečných sportů  z Oxfordské university  ve Velké Británii. První skok byl ze 75 metrů vysokého mostu v Bristolu, a protože byl nelegální, museli za něj účastníci zaplatit pokutu 10 liber.

Pak už se myšlenka ujala i za Atlantikem. Skákalo se z Golden Gate Bridge v San Francisku a z mostu Royal George v Coloradu.

V roce 1987 skočil poprvé a zatím naposledy Novozélanďan A. J. Hackett z Eiffelovy věže. I tohle bylo nelegální a vysloužil si za to zatčení od francouzské policie.

Pak už se tato zábava začala velmi rychle šířit.

V roce 2018 se jedna praštěná ženská rozhodla, že si skočí taky…

Všechno to začalo o víc jak 20 let dříve, když jsem se zamilovala do nejúžasnějšího chlapa na světě. Tak úžasného, že jsem vůbec nezaznamenala lakonickou poznámku jeho nejlepšího kamaráda, že se tedy v životě nebudu nudit, pokud ten vztah myslím vážně. Později jsem si na tuhle poznámku vzpomněla snad stokrát. Dokonce jsem chvílemi uvažovala i nad tím, že moje matka možná měla pravdu, když mě už oblečenou ve svatebních šatech zapřísahala, ať si ho neberu.

Bylo mi necelých 18, byla jsem mladá, šťastná, ochotně jsme sdílela všechny jeho koníčky a záliby, takže mě hrozně moc vytočilo, když se jednou nad ránem s kamarády rozhodli, že si půjdou skočit ze Žďákováku. A mě sebou nevzal! Nechal mě sladce spinkat a vykradli se celá tlupa z „klubovny“, jak říkal kamarád Pepa svojí soukromé hospůdce. Ne že bych tam zůstala jediná potenciální vdova. Nechali nás tam všechny ženy. Když jsme se postupně poproubouzely, tak jsme samozřejmě kuly hroznou pomstu, jenže už na ní nedošlo, protože se pánové vrátili. S nosy nahoru, rozjaření, s diplomy. Jakej já tenkrát měla vztek, rozškubla bych ho…