A pak byla svatba a děti a trošku jsme se  usadili a život plynul. Už to nebylo tak hektický, ale pořád jsem se nenudila. Jen jsem se začala bát pár věcí, nad kterýma jsem jako mladá holka mávala rukou. Už jsem si nečetla v otevřeném okně ve 4.  patře, mohla bych vypadnout a co děti… Už jsem neplavala do zemdlení od břehu, abych pak vleže na zádech na hladině nabírala síly k cestě zpátky. Co kdyby mě vzala křeč, co pak děti… Nelezla jsem do kdejaký jeskyně a díry v zemi, co kdyby… ale co, však víte.

A pak přišlo to období, kdy jsem začala cyklistikovat. Nikdy mě asi nezačne jízda na kole bavit jen pro tu samotnou jízdu. Vždycky budu potřebovat nějaký cíl, na co se jedu podívat, i kdyby to mělo být mraveniště v Horní Dolní. Samozřejmě radši mám třeba zámky, hrady, hezké parky, přehrady a vůbec vodní toky. A věže a rozhledny. V západních Čechách je toho k vidění dost a dost, ono ostatně celá naše zem je krásná.

Jenže jsme zjistila, že s rozhlednama mám prostě problém. Nevím, jak se to vyvinulo, nevím kdy to začalo, každopádně od tak 5 metrů výšky se mi začalo dělat zle. Točila se mi hlava, zvedal žaludek, no hrůza…  Takže když mě na jednu manžel zas vytáhl, vytáhl i akci bungee. „Pamatuješ, jak ses tehdy zlobila, že sis neskočila taky? Dneska už bys to asi nedala, viď.“ Nebyla to otázka, prosté konstatování. A ve mně zas vzkypěla krev jako tenkrát.

„Skočila!“

 „No když myslíš.“

A bylo mi to jasný, že prostě skočím, i kdyby mě měl z toho mostu strčit.

Poslední zářijovou sobotu jsme vyrazili. Na Žďákováku už se naštěstí neskáče, protože tam bych opravdu neskočila. Krajina je tam otevřená, přehrada v hloubce obrovská. Jeli jsme o kousek dál, na Zvíkovský most.

I z něj pohled dolů budí respekt. Pánové a slečna z týmu profi skákačů byli mladí nadšenci a zdálo se mi, že i dost profíci, protože všechno do poslední maličkosti vysvětlili. Byli samý smích a humor, takoví lidé se mi prostě líbí. Atmosféra tam byla nepopsatelná. Většina skákačů byli mladí lidé do 30, ale byl tam i pán, co mu táhlo na 60. Každý se bavil s každým, kdo už skočil, říkal jak je to super, mladý kluci machrovali před holkama, sem tam se našel i někdo, kdo přiznal, že se bojí, ale nikdo se mu nesmál. Každopádně se za celou dobu, kdy jsem čekala, než na mě přijde řada nestalo, že by si to někdo rozmyslel. Takže já budu první, co to zábradlí přeleze a pak se zbaběle vrátí, prolítlo mi hlavou...