Ráno mi bylo blbě. Tak blbě, že jsem si mezi jednotlivými záchvaty paralyzující bolesti v podžebří, během kterých jsem používala porodní dýchání co znám z filmů, sbalila taštičku do nemocnice. Za hodinu to přešlo, jako obvykle, a já se zamyslela nad svým vztahem k jídlu a nad kvalitou mého trávicího systému. Kvalita systému totiž již od dětství dost výrazně pokulhává. Chutná mi bohužel ale kromě pendreku, snad úplně všechno.

Sladký, slaný, kyslelý. Teplý, studený. Smažený, dušený, vařený. Chutná mi italská, francouzská, thajská, vietnamská, japonská, indická kuchyně. Nevadí mi raw ani kosher. Nevadí mi syrový ryby. Chutná mi svíčková. Chutnají mi brambory s cibulkou a tvarohem. Chutná mi chleba s máslem. Jogurt, tvaroh, smradlavý sýry i zmrzlina. Chutná mi dokonce i v Mekáči.

Jediná věc, ke který bych se v životě už nerada vracela jsou ústřice, který samy o sobě nechutnají špatně, jen ta konsistence mi způsobuje dávivej reflex už při pohledu.

Jsem spokojená na zabíjačce i na návštěvě u veganů. Chutnaly mi blafy ve školní jídleně. Kolínka přelitá uhem jsem si chodila přidat. I tekutý špenát... mi chtunal. Školní jídelny se ale velice záhy pro mě ukázaly jako nepřežitelné. Po týdnu jsem vždy dostala gastritidu a byl konec. Nakonec mi celý dětství vařila babička.

Nikdy jsem se nerýpala v jídle. Vždycky jsem všechno dojedla. I přesto jsem nikdy nebyla tlustá. Ale vždycky, co si pamatuju, mě bolelo břicho a žaludek. Věčně jsem byla na nějaký dietě, stejně jako teď. Vyvrcholilo to ve dvanácti jatení dietou, díky který jsem zhubla na 43 kg a zjistila jsem, jak chutná samotná tatarka, servírovaná v noci, polévkovou lžící přímo ze sklenice. Nešlo to vydržet. Bylo to silnější než já.