 To si takhle synátor přál kolo, a protože se nám sešly nějaké penízky a byli jsme rádi, že se chce hýbat, tak jsme mu ho tedy koupili. Jako dítě jezdil dost, ale co přišel do puberty, tak to bylo neuvěřitelně líné stvoření. Měl radost a opravdu ve volném čase začal jezdit. Bydlíme na vsi, cyklostezek je tu dost, dá se vyjet do všech směrů, helmu bral jako samozřejmost, tak proč ne.
Po
měsíci se manžel zamyslel, stoupl si na váhu, trochu si povzdechl a odebral se
k počítači. A po 14 dnech nám přibylo do garáže druhé kolo, s trošku
větší nosností. A začali jezdit spolu. Manžel trpěl, hodně. Přece jen, léta
sedavého zaměstnání, 30 kilo od svatby nahoře, no já ostatně taky už dávno nejsem
proutek. 
Vraceli
se domů ve výborné náladě, sice nejdřív ten mladší prskal, že ho táta brzdí,
ale než se léto změnilo v podzim, tak už s ním držel krok a plánovali
stále těžší trasy. A mně začalo být doma trochu smutno. A nebyla bych ženská,
kdybych si občas nezaremcala, že. Přitom vůbec nebylo špatný plácnout
sebou v sobotu po obědě na gauč s knížkou a mít pár hodin jen
pro sebe. 
Na
podzim si koupil teplejší oblečení a jezdil až do konce listopadu. Tedy manžel,
syn si poklepal na čelo, že v takové zimě jezdí jen cvok a že si počká zas
na duben. To manžel tedy nečekal, a už v únoru udělal generálku, nahustil
kola a jel.
A pak
se tak trochu častěji a častěji začal poptávat, jestli bych nechtěla jezdit
taky. No nechtěla, nikdy mi sporty nic moc neříkaly. Když se přihlásil do akce
„Do práce na kole“, tak jsem souhlasila, že ten květen nějak přežiju, a že bude
mít veškerý komfort a bude jen v práci nebo na kole. Bylo to poměrně drsný
a já si uvědomila, že ač se mi to nikdy nezdálo, tak doma zastane poměrně dost
práce. Nakonec za květen najezdil 2750 km, v soutěži našeho města byl
2.nejlepší. A za ten ¾ rok zhubnul 25 kg. 
Nejlepší
na tom ale bylo, že psychicky pookřál. Samá sranda, úsměv… ne, nenašel si
milenku cyklistku, jen mi to kolo nakonec ke čtyřicátinám koupil taky. Nevěděla
jsem, jestli se mám smát nebo brečet. A pak mi řekl jednu krásnou větu:
„Pamatuješ, jak se ti nechtělo jet na vodu a dřít se na lodi?“ A mně naskočilo
mých 18 let a první voda a mozoly, otlačený záda ze spaní ve stanu, komáři,
vítr a déšť… a ta neuvěřitelná radost z každý projetý šlajsny a později
z toho, že jsem se naučila kormidlovat, když jsme se rozmnožili a na jednu
loď se už nevešli. A dneska si léto bez řeky neumím představit. 
Takže
jsem uvěřila a ve 40 to tedy s tím sportem zkusila. Bylo to hrozný, bolelo
mě naprosto všechno, každý kopeček mě rozhodil, že bych bych to kolo nejradši
hodila do pangejtu. Kolikrát jsem slítla, to ani nespočítám. Ale bylo to čím
dál snazší a hezčí. Když jsem ujela svým prvních 50 km v jednom dnu,
začala jsem na sebe být pyšná. Manžel se tomu jen tak usmíval a musím uznat, že
se mnou měl a má trpělivost. Pro něj není problém ujet trojnásobek. Když jsem
k tomu navíc začala i fotit krajinky, tak už jsem se s tím pohybem
smířila naprosto. Jediný, čeho se tedy bojím, jsou nášlapy. To jsou takový ty
speciální botičky, co se zacvaknou do šlapek. On si to nemůže vynachválit, já
se bojím, že se netrefím. A na to má naprosto odzbrojující argument: „ Kdybych
se furt bál, že se netrefím, tak nemáme dvě děti…“ Narozeniny se mi pomalu
blíží, letošní sezónu jsme už zahájili oba. Takže uvidíme, možná to nakonec
přece jen zkusím... 
A
jestli už konečně začne jaro, tak přestane zahálet i to třetí kolo
v garáži a vyjede s námi zase i strůjce toho všeho. Doufám, že se
staříkama furt ještě bude chtít, když už je velkej chlap s občankou…
A co
vy, pustili jste se někdy do něčeho, čeho jste se báli, a pak vám to přišlo
super? KYTTKA
PS:
Já teda zhubla jen 10,
ale
není všem dnům konec…
|
