Jana jede na kole, pomalu šlape do pedálů, nikam nespěchá. Je krásný květnový den a má čas. Každý rok v tuto dobu se snaží vypadnout z každodennosti, opustit svůj panelákový byt na Jižním Městě a zajet si do míst svého dětství, mezi vilky a zahrádky – na Dobešku… Tady do dřevěných pavilonů chodila kdysi do základní školy, tady si hrála v lesíku na schovávanou, tady lezla nahoru na Branickou skálu, tady prožívala první dětské lásky, tady také vznikala první dětská přátelství.

Jako každý rok, i dnes přijíždí od Zeleného pruhu, jako každý rok si s nostalgií uvědomuje, co vše se tady změnilo. Něco k lepšímu, něco k horšímu, ale to je život.

Zelený pruh – kdysi to byla úzká silnice opravdu uprostřed zelených polí. Když se tu učila jezdit na kole, vždy ustrašeně seskakovala, kdykoliv se proti ní objevil autobus. Dnes tady autobusů a aut jezdí daleko víc, ale ona už do příkopu neskáče.

Cinglák, široká, jak mušle rozevřená stráň jen s několika stromy, ideální na sáňkování. I lyžovat sem chodili. Toho koulování a zábavy ve sněhu co tady užili. Dnes ze stráně už skoro nic nezbylo, vše je hustě zastavěné obytnými domy. Jen ta vzpomínka zůstává.

Jana přijíždí na křižovatku, vlevo míjí rodinné domky, vybavuje si spolužáky, kteří tady bydleli. Všechny už by je vyjmenovat nedokázala, ale každý ten dům jméno připomene.

Transformátor - když se chtěli po škole sejít, vždy byl sraz u tranďáku. Bože, on už tu není! Oni ho zbourali! Kde se proboha teď ta děcka scházejí, když nemají tenhle opěrný bod? No jo, dnešní „děcka“ se svolávají na facebooku a hotovo. Nějaký transformátor? Nejspíš ani nevědí, co to je.

Ach jo, jsem já to staromódní, myslí si Jana a pomalu odbočuje vlevo na Zemanku do Vlnité. Tady bydlela na statku její nejlepší kamarádka Jarka. Kde je konec statku! Dávno místo něj stojí paneláky. Kde je konec Jarce? Do památníku mi neuměle namalovala tulipán, vzpomíná Jana zasněně. Měla bych ji zkusit nějak najít, možná na tom facebooku?

Jana pokračuje v jízdě směrem k Dobešce. Projíždí kolem rodinných domků a zahrad, nasává omamnou vůni jara. Vloni tu voněly šeříky. Letos se trochu zpozdila, ale pronikavá vůně akátů jí šeříky bohatě vynahradí. A hele, ulice Na Rozhledu – tak se tam trochu rozhlédnu.

Vzpomínky jsou jako korálky, Jana je postupně navléká na šňůrku své paměti. Tady bydlel Honza Waler, hezkej kluk. Prý už je po smrti. To je smutné. A vedle Stáňa Berounek, vysoký kluk, špatně se učil, tak si ho vzali do své pionýrské družiny, aby mu s učením pomohli.  Budovatelský čas to byl a budovatelské byly i způsoby výuky. Timur a jeho parta, Čuk a Gek – to byli tehdejší hrdinové. Zákon věrných strážců Františka Kožíka Jana hltala před spaním a pak druhý den aplikovala ve své družině – vždyť byla přece její vedoucí, že? Tak musela jít příkladem.

Bože, co to bylo za dobu? Jaká deformace... Vzpomíná si, jak byla hrdá, když byla za skupinovou radu vyslaná na sjezd KSČ do Veletržního paláce, jak se dmula pýchou, když tam byla vyfotografovaná s prezidentem Novotným a ta fotka pak byla ve Večerní Praze!

Je vůbec možné se ještě někdy z takové výchovy uzdravit?

Ulice prudce zatáčí doprava a Jana míjí schody, kudy běhávali dolů do Braníka, mívali tam tělocvik. Také tam bylo kino, divadlo, hudební škola. Jsou tam dodnes a přibyla ještě Pianotéka pana Zahradníka.

Také přibylo milionářské baroko – ten strašný a nevkusný barák, který trčí nahoře jak pěst na oko, odstrašující příklad nevkusu, viditelný až z druhého břehu Vltavy a kazící pohled na Branickou skálu. Janě je vždy až do pláče, když tudy projíždí. A není to jen ten nevkus, co jí vhání slzy do očí. Jsou to vzpomínky. Na tomhle místě přece stávala škola – a škola by měla být posvátná. Tady byla znesvěcena, zničena a zbourána. Dva staré dřevěné školní pavilony. Ano „staré“ se jim říkalo, aby se odlišily od toho „nového“, který byl postaven kousek dál mnohem později.