Do první třídy se Jana těšila, byla taková ta odvážná školačka. Navíc tenkrát ji rodiče v ten první školní den dovezli až před školu autem – spartakem!

To byla událost. V té době měl auto málokdo. Ale její otčím pracoval na stavbách elektráren, tak vydělával peněz dost. Kromě spartaka a černovlasé přísně vypadající paní učitelky si Jana z prvního dne školy nepamatuje nic víc. To až některé pozdější události se ostře vryly do paměti dítěte.

V pavilonu byly vždy jen dvě třídy, napravo prvňáčci, nalevo vedle ředitelny druháci. Druhou třídu učil vždy sám pan ředitel – starší, vysoký, už tehdy prošedivělý pán. Každou sobotu proměnil třídu v kinosál, lavice vystavěl do výšky, aby všichni dobře viděli a promítal dětem nezapomenutelné filmy – Prázdniny pana Hulota, Křižník Potěmkin…

Všichni druháci mu tak říkajíc museli projít rukama, než postoupili do dalších tříd, a tedy do zadních pavilonů.

Kromě výuky měl ale pan ředitel na starosti veškerou administrativu, a tak v jeho ředitelně každou chvíli zvonil telefon. V době, kdy o mobilech neměl nikdo ani zdání, musel pan ředitel nechat třídu třídou a spěchat ke zvonícímu telefonu.

Žáci tyto malé přestávky většinou vítali s nadšením. Ne tak Jana. Ta se chtěla učit. S upřímností dítěte podvědomě cítila, že to tak není správně. A Jana chtěla mít vždy všechno správně.

Vidí to jako dneska, jednou v šatně už to nevydržela a bručela si pod vousy „Pan ředitel nás nic nenaučí, protože pořád telefonuje.“

Netušila, jaký řetězec událostí tím spouští. Spolužák Kája možná ani nechtěl žalovat, jen doma vyprávěl mamince, co slyšel v šatně. Avšak maminka rozpoznala šanci zavděčit se panu řediteli a Kájovi vylepšit žákovský profil. Naklusala do ředitelny a vše na malou Janu vyzvonila.

Normální člověk v normální době by se tomu asi jen pousmál. Ale doba nebyla normální. A pan ředitel – možná kovaný komunista? Možná s hrozbou ztráty místa nad hlavou? Nebo jen obyčejný slaboch? To se Jana už nikdy nedoví.

Tenkrát ji vyvolal, postavil k tabuli před celou třídu a přikázal: „Buď se mi teď řádně omluvíš za to, co jsi řekla, nebo dostaneš trojku z chování!“ Vyděšená Jana se samozřejmě omluvila. Trojku z chování nedostala, ale ten strach cítí ještě dnes.

Co to udělali tomu dítěti, které se jen chtělo hodně učit a naučit? Ostrou rýhu na duši a na celý život.

Všechny ty vzpomínky Janě běží hlavou, když před školou staví kolo do stojanu a šlape pár schodů nahoru ke vchodu. Má podobně rozechvělý pocit jako tenkrát.