Kolem pavilonů ve svahu veliká zahrada se záhony květin i zeleniny, spousta ovocných stromů, keře angreštu a rybízu, o kousek níž hřiště na vybíjenou. V pavilonech se ještě topilo ve starých vysokých litinových kamnech na uhlí, sedalo ve starých lavicích s kalamářem, psalo na velkou dvoudílnou tabuli, která se posunovala střídavě nahoru a dolů (neobracela se tak, jako ty dnešní). O přestávkách se chodilo ven před třídu skákat na švihadle či panáka, hrát „chodí pešek okolo“ nebo „Eliška nebyla pyšná“.

V rohu třídy byl kabinet s vycpanými zvířaty. Na ten kabinet si Jana velmi dobře pamatuje, prožil si totiž svůj okamžik slávy: 12. dubna 1961 v kabinetu zazvonil telefon. Paní učitelka k němu šla, a když pak vyšla z kabinetu, slavnostně oznámila: “Děti, dnes je významný den, první člověk vyletěl do vesmíru. Jmenuje se Jurij Gagarin!“

Ty dřevěné pavilony podlehly zřejmě síle podnikatelských peněz. Pravda, byly už hodně staré… Ale chodila do nich ještě Jany máma, tak to se přece nemá bourat! Ne, to se opravdu nemá! Vždyť ty už snad měly historickou hodnotu, nebo ne? Tu citovou a vzpomínkovou určitě, to jí nikdo nevymluví.

Jana obrací kolo od smutných vzpomínek a sjíždí ulicí, kde si kdysi v páté třídě rozbila koleno. Stejné si pak rozbila den před svatbou – jak malá holka. Musela si ho zamaskovat make-upem, aby nebylo vidět pod tehdy krátkou sukní svatebních šatů. Tyhle vzpomínky Janu lehce rozveselily, a tak šlápla do pedálů, a už má na dohled „nový“ pavilon a hned vedle Kulturní středisko Dobeška. To tady tenkrát také nebylo.

Ale Jana nereptá, že byl zastavěn jejich oblíbený hrací plácek. Protože Dobeška sem tak nějak vrostla a svými bohatými kulturními aktivitami stmeluje všechny Dobešáky, Braničáky i Podoláky, od dětí až po důchodce. Přitahuje ale i návštěvníky ze vzdálenějších částí Prahy, včetně Jižního Města. A Jana je toho důkazem. Atmosféra je zde neformální, zato příjemně sousedská. A díky panu Zahradníkovi a množství sponzorských a osobních darů – tu teď mají ještě krásné křídlo Steinway. No jen si to představte – tady v malém kulturáčku – královské piano!

Jana vdechuje vůni akátů. Ne, do lesíka dnes nezajede, i když podívat se znovu na Branickou skálu, kde za plotem na samém okraji skály randívala, je lákavé. Ne, dnes ne. Zajíždí do uličky k novému pavilonu. Ani v tomhle pavilonu už se neučí. Vlastně učí, ale ne školní předměty, nýbrž hudební, výtvarná a taneční výchova. Studio Dobeška dnes funguje jako taková místní ZUŠka.