|
 Do Rýgráku, do sokola, jsem chodila asi tak od druhé
třídy. Sokol to ale ve skutečnosti nebyl, byla to Tělovýchovná
jednota ČKD Stalingrad. Od mého domova byla sokolovna kousek. Přes Čechák, kde jsme u sochy Svatopluka Čecha
cvrnkali kuličky, pak dolů po schodech, kde jsme hráli „cukr,
káva, limonáda, čaj“, potom přes nejdelší ulici v Praze,
které máma ještě pořád říkala Fošovka.
Pro mne to už byla Stalinka; byla to nešťastná ulice,
která vystřídala osm názvů, než se z ní stala Vinohradská, podle někdejších
vinic na zdejších stráních.
Postupně
se tak jmenovala Říčanská, Černokostelecká (tento název nese dodnes navazující
úsek ve Strašnicích), později Jungmannova. Po připojení Královských Vinohrad a
Žižkova k Velké Praze v roce 1922 se jmenovala Fochova podle francouzského
maršála Ferdinanda Foche. Sotva si na název lidé zvykli, nastala opět změna –
za nacistické okupace to byla pro změnu Schwerinova. Po válce krátký čas opět
„Fošovka“, ale po roce 1948 přišel na řadu jiný „maršál“ – generalissimus
Stalin. Po období kultu osobnosti nakonec někoho na magistrátu napadla spásná
myšlenka vyhnout se vojevůdcům, a tak se zrodil neutrální název Vinohradská.
Asi to byla šťastná volba, neboť vydržela dodnes.
Když jsem přešla Vinohradskou, tak už zbývalo
jenom vyběhnout nahoru Třebízskou, a byla jsem tam. Sokolovna měla velikánskou
i malou tělocvičnu, bazén, atletické hřiště a jedno menší, které se v zimě
stříkalo, na hokej.
S partou holek jsme chodily cvičit každé
pondělí, běhat na atletickou dráhu, plavat i bruslit. Po cvičení jsme vždycky
sesbíraly deseťáky a v místním bufetu si za dvacetník koupily krajíc chleba
namazaný plnotučnou hořčicí. Za třicetník to už byla houska s hořčicí a když
některá z nás dokonce měla hnědou papírovou korunu, tak si mohla koupit
mandarinkové pomo a my na ní loudily, aby nám dala alespoň loknout.
V zimě tu bylo i nejbližší kluziště, kde jsem
se učila na šlajfkách, později jsem měla kanady po
bratrancích. Když jsem si poprvé půjčila od kámošky bílé krasobluslařské boty,
málem jsem se přizabila. Nikdy jsem se už na nich nenaučila správně bruslit;
jak jsem si pak pořídila svoje, musely zoubky pryč, protože co skluz, to pád.
Jo, do toho Sokola jsem chodila nejdřív
cvičit sama, pak jako pomocná cvičitelka a nakonec, už jako plnoletá, i jako
cvičitelka. Moc dlouho ne, po srpnu, v 68. roce, se totiž do Rýgráku
nakvartýrovali Rusáci. Vedle Sokolovny se zakopali ve stráni. Malí černí
aziatští mužici, tankisté. Tanky byla zaparkované před tělocvičnou, s hlavněmi
namířenými dolů na Vinohradskou. Vydržely tam stát celý rok, ale to už jsem na
Vinohradech stejně nebydlela. V té době jsem už věděla, že park není žádný
Rýgrák, ale jsou to Riegrovy sady, pojmenované po národním obrozenci a politikovi, který žil v dobách, kdy slovo
vlastenec ještě nebyla nadávka. 
Bronzová
socha dr. F. L. Riegra v nadživotní velikosti je téměř tři metry vysoká, stojí na
žulovém stupňovitém, a cca čtyři metry vysokém podstavci, nad schodištěm na
rohu Italské a Polské ulice. V energickém postoji a pohledu muže s rukama v bok
vyjádřil autor Riegrovo tradiční národní heslo: “Nedejme se!“, které je napsáno
i na štítě s českým heraldickým lvem u jeho levé nohy. Jedná se o jednu z
nejvýznamnějších portrétních prací J. V. Myslbeka.
F.L.Rieger
se narodil 10. prosince 1818, a jeho rodné Semily slaví letos 200 let od jeho
narození.
deeres
|
