|
 Praha je historické město a jako takové se k ní váže mnoho
pověstí. Odedávna byla spojována s přívlastky, jako Praha
magická, tajemná, kouzelná a někdy i strašidelně nebezpečná. Tajemnou atmosféru Prahy jste ještě před několika desítkami let
mohli běžně najít na Starém Městě, kde staletá historie
zanechala své stopy. Dnes za bílého dne se genius loci vytratilo,
staré domy jsou necitelně opraveny a pomalovány a uličkami se
valí masy řvoucích turistů.
Ale i přesto jsou dny, kdy za mlhavého podzimního dne
přijde soumrak, vy zabloudíte do úzkých křivolakých uliček, ze kterých už
zmizeli turisté, a pak něco z toho tajemna pocítíte i vy. Magičnost
středověkých uliček na vás začne působit a je tu zpátky zvláštní atmosféra
Prahy, a vy pocítíte iracionální strach z neznáma.
Vzpomenete si na různé pověsti o Praze, na zjevení,
která se po věky zde objevují. Některá zjevení jsou pouze plačtivá, smutně
bloumající, jako utopená Andula z Kampy, naprosto neškodná. Jiná škodí, vzteklý Turek z Ungeltu, který uťal své
nevěstě hlavu, pronásleduje pozdní opilce. Děsivou hrůzu pouští Bezhlavý
templář z Karlovky. A nejnebezpečnější jsou duchové, kteří se vrací mezi
smrtelníky, aby vraždili.  Zjevení zlé, kruté a nebezpečné, které se objevuje u
kostela Na Prádle.
Spřežení dvou černých kozlů kočíruje vražedný mnich, obětem
vypaluje na čelo cejch falešného dukátu. Trestá tak penězokazce a veksláky.
Mezi ta, která byste nechtěli potkat, patří i Turek z
Karlova mostu, zjevení mstivé a škodolibé; o život vás nepřipraví, bude vám
jenom ujídat z talíře. Bude vás strašit ve spaní, a když v noci půjdete přes most,
bude vám házet klacky pod nohy a házet po vás kamení.
A pak jsou tu zjevení, která jsou pracovitá a
poslušná, třeba Golem. Statečná a neohrožená, patriot Starého Města, Bruncvík.
A jsou tu i zjevení pouze dobrotivá. A jedním z nich je Svatá holčička.
x x x
Minulý týden jsem jela devítkou k Andělu na metro.
Zrovna jsme míjeli po pravé straně Malostranský hřbitov. Za mnou stála skupina
několika mladých lidí a povídali si něco o Svaté holčičce. A tak jsem si
vzpomněla na pověst o Aničce Degenové,
kterou kdysi literárně jako pohádku zpracoval František Kožík. Dětská knížka nazvaná Svatá holčička vyšla ve válečném roce
1943, aby povzbudila nejmenší čtenáře v době nacistické okupace.
Před sto lety žili v malém domku za
Újezdskou bránou mladý hudebník Rubín se svou ženou.
Byli chudí, ale měli se rádi a těšili se na den, kdy
se jim narodí toužebně očekávané děťátko. Když jejich holčička, kterou
pojmenovali Anna, přicházela na svět, začaly se dít neuvěřitelné věci.
Na nebi se rozzářila jasná hvězda
doprovázená stříbrnými obláčky a sladkou hudbou, o níž nikdo netušil, odkud
přichází. Poupata stromů i květin se rozvila, odkudsi přiletěla hejna švitořících ptáčků – jako by celé nebe jásalo nad narozením
Anny. Rodiče i sousedé se nezvyklým úkazem divili a nedovedli si zázraky
vysvětlil.
Legenda říká, že Anička rozuměla řeči
zvířat i květin. Ukázalo se ale, že pozemský život je pro ní příliš velkým
břemenem. Anička si hrála v okně s hadrovou panenkou, kterou jí ale velký poryv
větru vyfoukl z ruky. Holčička se po hračce natahovala, až vypadla z třetího
patra na zem.
Bůh si vzal její andělskou duši zpět.
Tolik pohádka.
Nejnavštěvovanějším hrobem Malostranského
hřbitova je právě ten „Svaté holčičky“. Nachází se v zadní části za Thunovým
pomníkem, vpravo při hlavní hřbitovní cestě. Soška ležící dívenky se andělsky
usmívá, ručky pokojně složeny na prsou. Kamenné děcko halí dlouhý rubášek,
hlava spočívá na polštářku s ozdobnými střapci.
Autorem náhrobku z roku 1851 je sochař
Josef Max. Takřka nečitelný nápis na náhrobku uvádí jméno Anna Degenová. Podle
matriky zemřela jako tříletá, nejspíše byla potomkem strážmistra Augustina
Degena a nádenice Anny Degenové. Když byl pomníček hotov, stal se poutním
místem, kam přicházely děti z širokého okolí a na náhrobek kladly lístečky, v
nichž „Svatou holčičku“ prosily o pomoc. Dodnes tam nějaký ten prosebný
lísteček můžete najít…
deeres
|
