"Je to cca tři roky, co ses narodil a posléze díky inzerátu někde na internetu se "vloudil" i do mého života. A hlavně do mého srdce. V životě bych neřekla, že budu mít tak ráda nějaké chlupaté stvoření, ale jsem ti nesmírně vděčná za moc..."  Tenkrát jsem měla všelijaká trápení a nějak jsem to všechno téměř vzdala, takže jsem si užívala příjemné chvilky jen při jídle sladkostí. Já na sladké byla celý život, ale ...

Vzhledem k mé vrozené ztřeštěnosti a zapomětlivosti jsem byla celý předchozí život v neustálém pohybu, takže i při lásce k těmto lahůdkám, jsem většinou nepřekročila tyto cifry: 175 výška, 60-63 váha. Jenže - když se člověk delší dobu moc nehýbe, tak podle přísloví: "Prach stáří na mne usedá, a zvolna mění se v tuk", jsem i já v relativně krátké době nabrala téměř jednou tolik kil. Ano, vážně... dokrmila jsem se na neuvěřitelnou, téměř porážkovou váhu... 

Tenkrát jsem se rozhodla splnit si první z dlouholetých přání - koupit si psa. A během týdně jsem měla doma bíločerné klubíčko... Už jsem tu o něm hodněkrát psala, ale teď bych se ráda pochlubila: díky dennodenním procházkám s ním jsem se "rozchodila" tak, že bez problémů ušlapu denní dávku minimálních 5 km. Někdy i dvojnásobek. Každý den, za každého počasí, v přibližně stejnou dobu, se spolu vydáváme ven. Do pohody i nepohody, ven, a hlavně mezi lidi.

Ano, díky pesánkovi (jediné zdrobněliny, které snesu, se týkají jeho) jsem se už seznámila s mnoha fajn lidmi, které bych jinak neměla šanci poznat. Oni totiž ti pejskaři jsou většinou fajn, ohleduplnější, chápavější, příjemnější. Lidi, kteří žijí s někým, kdo je má prvoplánově rád. Kdo nepodvádí, neklame, nezklame. (Když je pes uražen, dá to jednoznačně najevo, stejně jako když vás má rád, má radost z vaší přítomnosti.) Jsou pochopitelně výjimky, i tady, ale to jsou případy, kdy někdo „zdědil psa“ a nyní se o něj „musí“ starat. Je tu pár takových nešťastníků, jak pán, tak i pes, jsou většinou ve špatné náladě. Ale – jak říkám, jsou to výjimky.

Máte také pejska? Pejska-kamaráda? Nemyslím tím hlídače u boudy, ale takového, se kterým si prožíváte drobné denní radosti a starosti. Tenhle kamarád (nebo kamarádka) dokáže rozpoznat vaši náladu: když je vám hezky, veselo, spokojeno, i když jste smutní a vůbec nic vás netěší. Tehdy se přijde přitulit a snaží se vám dát najevo, že on je ten, na koho se můžete spolehnout…

Napište své zážitky a dojmy…

 P.S. Díky Kayovi jsem tu šílenou haldu tuku

už z větší části "odchodila".

d@niela

Komentáře (6)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : Giotta Mám sheltii, už přes dva roky. Kam to jen trochu jde, ji tahám sebou, tedy ne letadlem jako Ty, Danielo, ale vlakem a autem. K moři se mnou nesměla, ale do Maďarska, kam jsem pravidelně pracovně jezdila, jela vždy se mnou.Někdy to byly kuriózní chvíle, když mi nějaký Maďar - Maďarka psa chválili, a já jim nerozuměla :-) Taky jsem čubinu vzala na sraz střední školy. Vyrazila jsem od rodičů ve Varech vlakem do Chebu. V hospodě, kde jsme se sešli, říká spolužačka - no já tě viděla na nádraží, ale říkala jsem si, že to asi nebude ona. Vždyť kdo by jel na sraz školy se psem? Takže mám psa postelového, hotelového a kavárenského... a samozřejmě procházkového. listopad 07, 2018 11:56 ... : doktor Dani díky za úžasné povídání.Nemám chlupáčka ( jsem alergik ),ale tu fůru tuku jsem sundal vůlí a nežaním.Přeji všem hezký den s miláčkem či bez něho.Ahoj. listopad 07, 2018 12:43 ... : Moira Moc hezke povidani. Stejne je nejkrasnejsi ta totalne bezpodminecna laska psiho pritele... listopad 07, 2018 16:34 ... : *deeres* Kdybychom ty chlupáče neměli, nevím, co bychom dělali, to by byla děsná nuda, takhle je nějaké to vzrůšo každý den. Dneska ráno jsem potřebovala do Prahy. Od nás jezdí vlak na Masaryčku a já jela na Smíchov, tak bych tam hned vlezla do Béčka. Na vlak jsem šla lesem, kolem obrovského tisu a ten je letos obsypaný červenými plody. Než jsem se stačila vzpamatovat, tak Frigo zamlel hubou a už v sobě nějakou tu tisinku měl. Tak jsem nikam nejela, ta červená bobulka, je to jediné, co na tisu není jedovaté, jenže, co když rozkousl i semeno, co je vevnitř? Tak volám veterináři a honem se vracím domů. Mám ho prý donutit ke zvracení, stačí prý deci teplé vody se lžící plnotučné hořčice. Je to pes pažravej, ale tahle směska mu vůbec nechutnala, po lítém boji jsem do něj přece jenom něco dostala a začali jsme spolu běhat tady v okolí po pejskodromu. Nic!!!. Tak jsem ho zvedla, točila s ním, houpala jsem ho, běhala pozpátku a dělala s ním různé jiné psí kusy. Se psem to nehlo a to je pes, který v autě při jakékoliv prudké zatáčce blije jako Alík, nejraději mně do batohu. Dneska přežil jedovaté bobule, hořčicovou hnusárnu, pejskodrom a spokojeně chrápe, akorát už mne nemá ani trochu rád. listopad 07, 2018 17:28 ... : JanaJ. Danielo, jsem na tom podobně. Pejska Toma mám necelé dva roky. Získala jsem nádherného mazlíka, pořád nadšeného pro každou lumpárnu, když je mi smutno tak se přitulí a hned je lépe. Když přišla vnučka se slzičkama, olízal jí slzy a už se smála. Mám parťáka na procházky za každého počasí, který mě vytáhne ven i když se mi nechce, také mi to svědčí, jsem odolnější a v lepší fyzické kondici. Také jsem poznala spoustu správných pejskařů, babičky, na které upře svoje vyvalená očka a ony se usmějou a i když mají třeba berličky tak se ohnou a pohladí ho. Věřím, že i jim je přitom lépe. Děti, kterým se Tom líbí a chtějí si ho pohladit. Bavím se s lidma, se kterýma bych se jinak vůbec nedala do řeči. A i mně to svědčí, cítím že sem patřím. listopad 08, 2018 07:21 ... : andrea Moc se mi líbí komentář *deeres*, a vůbec všechni tvoje články! listopad 09, 2018 16:04

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment