 Je jasné, že kluci mají jiné životní sny než děvčata, která už od mala svůj životní cíl vkládají do milovaných panenek, a tím se naprogramují na budoucí dobré mámy. My, kluci v dospívání, často preferujeme technickou a někdy i silovou představu o budoucím životě; a vyrůstají z nás chlapi, předurčení někoho nebo něco řídit, rozhodovat o někom a něčem, zkrátka uplatnit své ego v rámci schopností a možností. Samozřejmě, stejné vlastnosti mívají i ženy, ale myslím, že podstatně v menší míře.
Já jsem si prosadil své klukovské představy a stal jsem
se strojvůdcem u ČSD.
Vše začalo dvěma spolužáky z železničářských rodin,
z naší obecné jednotřídní školy na malé vesnici. Tatínek Jirky byl fíra na
jihočeské úzkorozchodce a denně z bafající mašinky mával na svou ženu,
která coby závorářka stála se žlutým praporkem v ruce, u jejich strážního
domku.
Tatínek druhého spolužáka, Štěpána, byl hradlařem na téže
trati. Jejich maminka zas vařila príma chutné kompoty.
S klukama jsem někdy chodíval navečer po trati
zapalovat petrolejové lampy na předvěstích, v lampách jsme měnili
začouzené cylindry za vyčištěné a přitom přistřihovali, resp. nastavovali knoty
lamp, a dolévali petrolej. Rozžaté návěstní lucerny jsem potom vytahoval
řetízkem až nahoru návěstidla. Rád na ty doby, které mi vtiskly lásku ke
kolejím, vzpomínám.
Ten skutečný pravý okamžik mé volby profese nastal až po
maturitě na gymnáziu. Mí rodiče ze mne sice chtěli mít intelektuála, abych
studoval vysokou, ale… Potkal jsem na ulici svého staršího kamaráda v nové
modré uniformě ČSD, tehdy už studenta, a nechal si od něj poutavě vyprávět,
jaké je to na železniční dvouleté nástavbě v České Třebové. Zapůsobil na mně tak, že jsem se okamžitě rozhodl. Zjistil jsem si datum přijímacích zkoušek,
koupil jízdenku do Třebové, přibalil maturitní vysvědčení a bez oznámení, resp.
souhlasu rodičů, vyrazil. A byl přijat. Otec mi moji volbu, stát se věčně
ušpiněným mašinfírou, pak těžce zkritizoval. Poukazoval na turnusové služby, noční práce, svátky, soboty a neděle ve službě, spaní po služebních nocležnách
bůhví kde v tramtárii, že to vše mi bude velmi komplikovat budoucí rodinný život.
Tatínek měl samozřejmě jako vždy pravdu, tento „džob“ pro spořádanou rodinu rozhodně
dobrý není …
V průběhu dvanácti let aktivní služby u ČSD na
různých typech motorových a elektrických lokomotiv jsem na posunu, nákladních
vlacích, osobácích a rychlících najezdil odhadem přes půl miliónu kilometrů bez
nehod, přičemž jsem ovšem stejně zažil řadu nepříjemných příhod, jako téměř
každý starší strojvůdce.
Láska ke kolejím mi zůstala. Rád navštěvuji železniční muzea,
kde jsou deponovány vyřazené exponáty nádherných mašinek. Obrovskou radost jsem
zažil v chomutovském depozitu, kde stála naleštěná motorová T
435 001, na níž jsem začínal samostatně jezdit.  Další radostné překvapení
bylo setkání s elektrickou lokomotivou řady E 499 101, stojící v depu
Lužná u Rakovníka. S touhle stejnosměrnou univerzální Bobinou jsem
vlastnoručně vezl možná tisíce cestujících po celé (tehdejší) republice. Řídit
silnou lokomotivu, ovládat rychlost a brzdění vlaku, to chce cit a odhad,
protože mnohatunová souprava není žádný dětský kočárek. Plynule zastavit vlak
z plné rychlosti na předem určeném místě, je určité mistrovství.
A v tom je to kouzlo být strojvůdcem.
No, aby to nebylo málo, tak
než jsem odešel do důchodu, pracoval jsem též i v pražském metru a na pak
i na tramvajích, jednoznačně - všechno to byly „ty moje milované koleje“. Tak už věříte, že je to opravdu moje „Láska
až za hrob“?
SLÁVEK
|
