Hezký článek. Naši trampovali a já to zažila ještě jako holka. Teď žijeme ve městě a o něčem podobném si můžu nechat jen zdát.
Ale jestli nějaké houby vyrostou, tak bych to zkusila. I když já najdu stejně jen prašivky!

Hezky napsané,škoda,že doba svobody je v nenávratnu.

Odmalička jsem špatně organizovatelná a vždycky jsem byla postrach průvodců při organizovaném zájezdu. Tak jsem se "ztratila" z dohledu v Benátkách, Paříži a i v Říme. Majstrštyk se mně povedl v Marsaille, kdy místo oficiálního programu, jsem se rozjela do Chateau Borely Marseille. To bylo ještě v pořádku. Jenže prohlídka trvala dost dlouho a já se chtěla ještě podívat nahoru do baziliky Notre-Dame. Ta je na kopci, kolem dokola oplocená a zavírá se v šest. Ke vchodu jsem dorazila v pět hodin, jenže pak jsem se tam zapomněla a oni mne tam zamkli. Sice to byla nádhera, nikde ani živáčka a celý kopec nasvícený, ale plot 4m vysoký. Tak jsem vystrkoval ručičky skrz plot a na kolemjdoucí volala OPEN. Ti se smáli,až se za břicho popadasli, ale nikdo neodemkl. Nakonec jsem ten plot nějak přelezla, ale pak jsem zase nemoohla najít autobus, ůlnoci a to už průvodkyně byla zelená.

Zase mně to odlítlo, než jsem to dopsala.
Autobus jsem nemohla najít proto, že jsem přes plot přelezla na druhé straně kopce a potmě všechno vypadá jinak. Tak raději jezdím po vlastní ose, bez průvodců a někdy je to také dost dobrodružné
Ve Vídni jsem na poslední chvíli skočila do vlaku směr Praha, na který jsem měla zakoupenou zpáteční jízdenku a už žádné finance na další lístek. To jsem se zamotala v metru, protože tam byla nějaká výluka a moje jazykové schopnosti jsou malé, až nicotné.
Tak si nakonec opravdu vážím toho, že v naší zemi je rozsáhlá síť turistických cest a že když se někde ztratím, tak se zase umím najít, aniž mne hledají rojnice policajtů, vojáků a vrtulník.

Deeres ,moc hezké.Líbí!