Přes hory, řeky, kopce, jezera
… a hlavně přes dlouhánský moře. A letadlem. A s taškou na psa na krku, s taškou
na notebook přes jedno rameno a báglíkem přes druhý. A občas se psem nejen na
vodítku, ale v náručí… Bylo to fajn, ale bylo toho víc než dost: tím
myslím tu dlouhatánskou cestu. Vařej dobře, chovaj se k cestujícím velmi
dobře, ale…
TAK SE HLÁSÍM
ZASE Z PRAHY.
Je to
paradox. Vystoupila jsem na Havlovojc letiště, kam jsme lehounce přistáli, a
venku bylo pouhopouhých třicet ve stínu. A příjemný vánek. Žádná vlhkost… Nojo,
jak je to relativní! Ještě jsem si zvládla fofrem zavolat onu perfektní
taxislužbu, která mne za pár korun odvezla na Jižák, pak vypustit pesa, který
byl chudáček asi na prasknutí. Však stačil během pěti minut počůrat všechno v nejbližším
okolí.
Jen odhodit
kufřík a výše zmíněné… a konečně zase doma, tentokrát v Praze.
Před odletem
jsem si objednala nákup z itesca, to přišlo ve dvě, a pak jsem měla
mít ještě jednání na zdejší radnici. Vyhodnocování literární soutěže. Naštěstí
jsem to měla všechno už připravené předem, pročtené a ohodnocené už z New Yorku,
takže jsem vybrané kousky jen vytiskla, bafla a odnesla…
Téma bylo
Jižní Město (jak jinak) a byla jsem příjemně překvapená reakcí zdejších
obyvatel. Však vám také postupně ty vítězné práce předvedu. Je mezi námi tolik
lidí, co umějí s češtinou… A opravdu moc hezky, vtipně, malebně. Nejen si říct o kus žvance,
domluvit se, případně někomu vynadat.
Pak už jsem
jen doškobrtala domů, ani nevím jak, a nastala rychlá proměna – zbyl tu jen jeden spící hafan a Šípkovic Růůůža….
d@niela
už zas ok a na „kudlení“ se těšící
|