Venku je příšerně, tak z domu vyjdeme jenom brzy ráno, chviličku se venčíme odpoledne a pak zase až večer. Bez toho, abychom trajdali venku, je den docela dlouhý. Uklízet je nuda a tak sjíždím už sedmou řadu seriálu „Teorie velkého třesku“. Je to sranda, ale koukat na to nonstop, to se také nedá. A tak občas juknu do Kudlanky na to, co jsme tam psali ještě v těch šťastnějších dobách.

Narazila jsem tam na článek od Daniely o pražských chodnících. Početla jsem si, protože Prahu mám ráda a mozaikové chodníky patřily k jejímu koloritu. Bohužel, patřily, ale jen do té doby, než přišla doba asfaltová a betonová.

Ze svého dětství ještě pamatuji, že mozaikové dláždění bylo všude.

Kvalitní mramor byl za branami města a dlaždič, který uměl sestavit tradiční ornamenty, z ručně štípaných růžových a šedomodrých kostiček byl pán. Růžové a šedomodré, ze sliveneckého mramoru, zdobily obyčejné chodníky,složitější vzory z bílých a  téměř modrých kostek, ty byly jen před významnými stavbami, nebo kostely.

Dlažba byla krásná, ale pohroma pro vysoké podpatky, stejně tak jako bylo pohromou pro nastupující automobilismus jezdit po kočičích hlavách žulových kostek.

A tak se likvidovalo, vytrhané žulové a mramorové kostky pak skupovala rakouská městečka, která si jimi dláždila svá náměstí. Někde kostky skončily i pod asfaltem, nebo betonem, některé jenom vytrhané a vedle pohozené, se dodnes válí někde na krajích cest, pohřbené plevelem.

Poslední desetiletí se začalo blýskat na lepší časy a mozaikové chodníky se obnovují. Růžový a šedomodrý slivenecký mramor je ale vytlačován slezským mramorem.

Škoda, protože ve sliveneckém lomu, dneska již části Prahy, se stále ještě těží a je na památkářích, aby lobovali za tradiční kámen pro Prahu.

Také není nikdo, kdo by kostky štípal ručně. Slezské kostky jsou bílé a šedivé a jedna jako druhá, sekané strojem, a proto se s nimi dají sestavit pouze geometrické vzory.