 Tak jsem vlastně nastoupila do práce... Alespoň mi to tak trochu připadá. Jednoznačně mi přibyly další "povinnostě k vlastě" - nejen chodit pravidelně sepesem, ale teď i pravidelně, každý pracovní den, jezdit na tři hodiny do školy na angličtinu. Což obnáší cestu jednu hodinu tam, jednu zpět, tam, když už tedy jsem "tam", neboli v centru, tak se kouknout co kde lítá, co kde mají zajímavého.
A pět hodin je v čudu hned. K tomu ty štrapáce se psem, a je to pracovní
doba jak vyšitá... Ještě jednou vám napíšu o mém každodenním
cerstování: nejraději mám tu první, respektive poslední část, kdy jedu
autobusem. Mám totiž kliku, že bydlím v místě,
kde je docela klid, ulice jsou poměrně tiché a příjemné. (V okolí mám dva parky - jeden menší, Karl Schurz Park, a pochopitelně Central Park. Ale ten je kus dál a je v něm stále hodně lidí. O parcích vám napíšu příště.) Protože odsud jezdí do centra málo lidí, jedu většinou v poloprázdném a zpět v prázdném autobuse. Takže je to taková příjemná projížďka zdejšími ulicemi.
Ten neuvěřitelný rambajs, o kterém bych vám dnech chtěla napsat, začíná až na
Brodway, když vlezu do subwaye.... V době, kdy tudy jezdím, je už špička, takže je
tam většinou docela fest plno. A absolutně se to nedá srovnat s metrem v Čechách - je to něco velké,, horké, divoké peklo. Ale o zábavu je tu v každou denní či noční dobu postaráno: téměř pokaždé
do vozu během té krátké cesty na Penn station vstoupí nějaký zajímavý člověk -
někdy i skupinka. Zpívají, tancují, procházejí vozem, a pochopitelně vybírají peníze. Musím ale
říct, že jsou většinou docela dobří. Párkrát jsem si řekla, že v Evropě by byli
célebrity... :-))
Nedokážu se nedívat - tedy ne
čumět, prosím. Snažím se být totálně nenápadná a zatím slavím ouspěchy. A i když mne dcera varovala, že by si toho mohl někdo všimnout,
což podle mne absolutně nehrozí, tak fotím. Jen nesmí být zapnutý blesk :-))).
Ale ono to opravdu není k
poznání, protože jestli v celém voze se najde jeden jediný člověk, který nemá v
ruce mobil, tak to je téměř zázrak. Všichni něco čtou, hrajou, telefonují,
píšou... Jsou ponořeni do svého mobilového světa a absolutně nevnímají okolí. Jo,
jednoho, co neměl v ruce mobil, jsem v pátek našla - rastafariana, štrykujícího čepici. Připomněl mi
mou babičku drahou milovanou, protože stejně jako ona koukal všude možně a
přitom háčkoval. A že mu to šlo od ruky, to byste koukali... Jeho
dívka, co sedí vedle, měla na sobě nátělník a pidi-mini-spodní
kalhotky. Snad o pár cm větší tanga... Ještě že si po chvíli pak dala tu tašku do klína...
Jak už jsem psala, je většinou
narváno. A pokud si někdo náhodou na sedačkách ustele, tak ho nikdo nebudí.
Snad možná na konečné, ale cestou rozhodně ne.
Když vylezu ze subwaye na
ulici, dostanu těžkou ránu. Tedy moje bubínky. Nevěděla bych, k čemu to přirovnat, je to
super kravál velkoměsta: po silnicích jezdí dost policajtů, všichni mají
puštěné na plné koule houkačky. Stejně tak velké sanitky, kterých tu jezdí
neurekom. Do toho houkačky všech nespokojených řidičů, skřípění brzd i tůrování
motorek. Ne ledasjakých, tady se na nějaké té obyčejné motorce nejezdí, to jsou
vždy takové ty velké široké super-maxi-turbo, které, i když se plouží krokem, tak
vydávají rachot jak vzlétající tryskáč. A autobusy... A samozřejmě - všude někdo na
něco hraje, vykřikuje, nabízí, zpívá, vytrubuje, pobíhá... 
Mezitím jsou všude možně
na ulici ubydleni nejrůznější bampové - bezdomovci, "houmlesáci".
Od starých, kteří na ulici
prožili už desítky let, přes střední věk, až po zelenáče, tedy mládež tak kolem
dvacítky. Jo, je tu taky dost mladých...
A každý má nějakou tu žebravou
vizitku, takovou upoutávku: "hele, co mi je, kolik mi je, nemám nic,
přispějte."
Je ale fakt, že zas moc
neobtěžují, klidně si v tom svém "přízemí" docela spokojeně žijou... Tahle paní, která si právě vyškubávala obočí, na svém
papundeklu píše o dost nepříjemné nemoci (i když pochybuju, že ji skutečně má),
se po chvilce sebrala, odešla ke známým kousek vedle a v rytmu bubeníků
vystřihla dokonalý tanec. Pak obešla s kbelíčkem publikum a šla si vedle na
oběd. Prostě - každý si žije, jak chce, jak ho to baví... (Mj. bezdomovců je v
New Yorku kolem 90 000 lidí, ale pouze pět procent z nich je trvale bez
přístřeší. Město má totiž zavedený systém, díky němuž mají lidé bez domova
zabezpečeno, že mají kde přespávat.)
d@niela
|
