Mám novofundlanďáka Loena; kožich má jak do mrazů a začíná červen. Asi už čtvrtým rokem na jaře ho nechávám stříhat. Letos jsem to nějak prokaučovala, začíná červen a jemu je hic, mě ostatně taky, ale to je jiná kapitola... Dnes ráno jsem byla na nohou už v půl čtvrté a tak jsem šla vzbudit slepice a kohouta, ten se tedy divil. Když bylo 8 ráno, měla jsem už hotové:

Pak jsem brnkla Vendulce, to je kamarádka tady ve vesnici, jestli už vstala, a šla k ní na kafíčko. Tam jsem si drobet orazila, a když jsem se vrátila, rozhodla se sama ostříhat Loenka. Sebrala jsem všechnu kuráž, skočila si do podkroví pro strojek, nůžky, a dole vzala z věšáku vodítko. Loenek byl natěšenej, že Rastíčka (to je jeho kámoš) necháme za plůtkem, a budu se věnovat jen jemu, to on má moc rád, je děsně žárlivej ... ostatně nejen on...

Šli jsme spolu do stínku ke dřevníku, stál a držel, jako správnej chlap, když se mu věnujete, a prohrabáváte mu nejen kožich. Šlo mi to napoprvé docela pěkně, chválila jsem sebe i Loenka, jací jsme šikovní, a jak nám to s tou mašinkou pěkně jde. Po hodině si lehl; tak jsem mu vzala všechno, co bylo navrchu, po dvou hodinách už to na něj bylo dlouhý, ostatně i na mě … začal být netrpělivý, stoupl si a stál a stál (funďové jsou tvrdohlavci).