 Po nedávné hrůze, kdy se můj pesan nemohl vzpamatovat z běsnění po vůkol hárajících kámoškách, jsem se rozhodla ho nechat zbavit jeho ozdobiček. Pánům, kteří to nelibě nesli – i jen slabou zmínku o tom – jsem vysvětlila, jak by asi bylo jim, kdyby se celej život museli procházet mezi krásnejma nahejma ženskejma, a ani jednou si nevrzli. Já nevím, jaký to je, ale rozhodně nic příjemnýho. A jelikož mému pesánkovi podobná budoucnost hrozila, rozhodla jsem se k akci. A tak jsme se objednali na veterinu…. Když jsme tam včera přijeli, tak si ho za chvíli převzali, byl hodnej. Bobovi jsem v autě nechala přepravku, takže mi ho pak večer vykuchanýho přivezl. Sotva ho dostal, tak mi tu omámenou potvůrku vyfotil.
Trychtýř kolem krku, venku pak do něj nabíral sníh… Bylo to legrační, ale to už jsem se dopředu bála, že by se mohl nějak zranit, kdyby s ním skákal na postel, nebo dokonce nahoru "na svoje vokýnko". Tak jsem fofrem vymyslela kalhotky - vzala jsem svoje jedny pružný spoďáry, kusy po stranách jsem odšila, takže z toho vznikla taková dlouhá roura, kalhoty hooodně vysoký, se širokym místem v rozkroku - tedy širokym pro něj, aby mu to krylo náplast na ráně. (Mj. já doufala, že to pak jen zas rozpářu, ale zapomněla jsem, že Kayo má vzadu svý mávátko, takže jsem musela vystřihnout dirku na ocásek.) A pak jsem mu to navlíkla... Tím pádem si nemohl svý bebí olizovat, drbat, což bylo jediný případný nebezpečí. Ale on vám je neuvěřitelně hodnej, když tam přiblíží hlavu, tak mi jen stačí krutým hlasem říct Kayo!!! a už hned přestane.  Usnula jsem kolem třetí, zprvu jsem ho měla - snad do půlnoci - v posteli v náručí, byl totiž celej bolavej a šíleně smutnej, kam se na něj hrabala pohádková Vondráčková, prostě jak mu to přišlo k sobě. Později se trochu probral, šel se napít... a pak už si to rovnou zamířil na svoje okno, na pelíšek. On zas pak někdy v noci přišel ke mně, což je jeho rituál - spí vedle mých nohou, stočenej do klubíčka. Ráno se jako vždy kolem šestý vzbudil, to jsem ho z těch kaťat vysvobodila, dala mu bundu a šli jsme ven. Tam mu bylo už docela dobře. Ale vyčůral snad demižon. Chudinka, ten musel bejt totálně plnej. Procházka, a už blaženě vyhledával plácky s hodně sněhem, aby se v něm mohl válet. On sníh miluje. Pak jsme šli nakoupit. Koupila jsem na řízky, našla jsem recept na obalovaný řízky, který se dodělávaj v crock potu, všichni píšou, jak je to úžasný. Neříkala jsem vám to ještě?  Jemu jsem koupila kuřecí žaludky, doma jich pár dostal. Syrový, jak jinak. Pak to zapil a šel si zas lehnout, bylo vidět, že je mu čím dál líp. Ale současně bylo vidět, že ho to taky začíná hoooodně bolet.
Kolem druhé jsme jeli na tu veterinu zas, tentokrát už jen na kontrolu, paní doktorka ho prohlídla, změřila mu teplotu, poslechla srdíčko, sundali mu z packy kanylu, dali ještě poslední injekci proti bolesti. A já vyfasovala čtyři malý injekce, ve kterých je nějaký sirup proti bolesti, to bude dostávat každý den jednu. Na stehy až za čtrnáct dní.
Po příjezdu ještě chvilku venku, pak už zas domů, a za chvíli začla injekce účinkovat, protože s pauzama furt spal. Za chvíli, jen co tohle dopíšu, zas půjdem ven, tentokrát už jen na přednoční vyčůrání... Jak jsou na tom vaši psí kluci? Vykastrovaní, nebo jste se rozhodli je nechat se trápit? Tedy, pokud nejsou zavřeni sami na jedné zahradě, A nepoznají nic čtyřnohého, mimo svého plyšáka. d@niela
|
