 Skončily prázdniny, a já nastoupila na střední školu. Byla to doba pohodová, byli jsme mladí, rozesmátí a plní elánu. Tehdy byla veliká móda mít dvojsedadlového pionýra... Kluci se předháněli, kdo ho bude mít dřív, a také si ho různě upravovali, polepovali a vylepšovali. Moje kamarádka Naďa mi navrhla, že bychom si mohly udělat také řidičák a klukům ukázat, že i holky dokážou ....
Učení v autoškole nám šlo dobře, jízdy jsme zvládly, závěrečné testy také. Do čtrnácti dnů jsme dostali ŘP a mohly „konat“. Naďa dostala pionýra od táty hned, já ne. Otec tenkrát jezdil do kasáren na takové příšeře, byl to hrozný nepodarok a jmenovalo se to Stadion. A pro jistotu červený. Vypadalo to prostě hrozně...
A jednoho dne si mně otec postavil k tomu "stroji" a řekl, abych mu tedy dokázala, že umím jezdit, a pak že se ukáže. Tak jsem na tu příšeru vlezla a rozjela se. Jenom jsem se modlila, aby mě nikdo neviděl. Ale jako na potvoru proti mě šla parta vojáků na vycházku. Já jsem zazmatkovala a protože jsem za žádnou cenu nechtěla, aby mě na tom Stadionu viděli, tak jsem sjela do pole s kukuřicí.. Tam jsem pak tiše čekala, až vojáci zajdou. Poté jsem tu potvoru zase vytáhla, k domovu ji dovedla a už nikdy na ni nesedla. Takhle skončila moje touha být frajerkou na dvojsedadlovém pionýru… A už nikdy jsem řidičák nepoužila, nikdy.. No, a představte si, že ten můj otec to dával při každé možné příležitosti k lepšímu. Hodně, ale opravdu hodně dlouho. HANKA TULIPÁN
|
