 (Ano, kudlanka je docela prudérní, a dát "tohle" dokonce do nadpisu? Ale po přečtení uznáte, že jinak lze nebylo :-))).) Znáte takové ty školní besídky. Paní učitelka secvičí s dětmi pásmo básniček, písniček a tanečků a pak s její pomocí (různě přetahovány, napomínány, aby se nešťouraly v nose a nebavily se spolužákem) nadšeným rodičům ukážou své veledílo v jednom odpoledni. A pak už nikdy více. Nic proti. Každopádně se taková akce, ale v měřítku celá škola spolu, koná naštěstí jednou za dva roky i u nás. Šla jsem a musím dopředu avizovat, že můj kritik je predátor a nic mu není svaté, ani roztomilé poskakování potomků po narvaném jevišti. Šla jsem a jsem za tu zkušenost ráda. Šla jsem, a se mnou šlo i moje pubertální družstvo synek a dcerka. Chtěla jsem tužit rodinu a donutit ty starší, aby věnovaly kousek svého drahocenného času tomu mladšímu a fakt to byl zážitek. Hlavně pro moje nervy. Nebudu se vyjadřovat k davům, fotícím maminkám a tatínkům s kamerami, schváceným učitelkám s tlupou děcek za krkem ani srdceryvnému a hlavně pekelně dlouhému proslovu paní ředitelky. Ale chci popsat naši soukromou příhodu s tím nejmenším chlapečkem a jeho drobným neduhem, který snad do maturity vyřešíme.
Odskákal si své povinné penzum po jevišti na písničku Hany Zagorové Šmoulí song a skrz zástupy rodičů, babiček, dědečků, strýců si prodral svoji cestu do poslední řady až ke mně na klín. A s ním přišel i smrad. Začalo to nevinně. Moje dcera se podívala s neskrývaným odporem na prostředního syna a vyšel z ní povzdech smíšený s pohrdáním: „Ty jsi ale hrozné prase“. Vůbec se tímto názorem netajila. Naopak povzdech měl dosah asi až do třetí řady pod námi a v řadě o další dvacet míst. Taková tlaková vlna. Syn zahanben se na ni podíval a se stejnou intenzitou se začal bránit. „Jsi kráva a to jsem nebyl já“, a přidal: „Kdo první křičí, tomu z řiti fičí“. Málo platné, už to bylo na něm. Vzhledem k tomu, že by slovní výměna pokračovala, musela jsem se do toho vložit a to celkem jednoznačně. Pod pohrůžkou trestu jsem nastolila mezi nimi dusné ticho. Nejmladší chlapeček mi seděl na klíně a smrad zůstával dále. Nenápadně jsem se podívala na stav jeho spodního prádla. Bez nehody. Takž my jsme z obliga. Široce jsem se rozhlídla po okolo sedících maminkách a za chvilku jsem ji měla. Byla to ona. Matka, která si neumí přebalit malého posránka. … Ale taky to mohla být klidně ta na druhé straně, asi pět sedadel od nás. Byla jsem otrávená vydýchaným vzduchem, neprůchodným zástupem pološílených maminek a hlavně tím všudypřítomným smradem. Mrkla jsem na děcka a zavelela k ústupu. Prodrali jsme se až k východu, ale ten smrad pořád s námi. Dcera mi cestou k východu několikrát připomněla, že pořád cítí to hovno. Klidnila jsem své družstvo, že venku to bude lepší. A bylo, ale jen do nástupu do auta. Hovno šlo s námi. Zkontrolovala jsem všem boty. Nic. Nejmladšímu jsem podruhé nahlídla do kalhot a nic. Venku bylo sice pod nulou, ale všechna čtyři okýnka dokořán a jako návdavek dávící se dcera, což se rovnalo cestě snů k domovu. Smrad pořád s námi. Ve výtahu, doma na chodbě. Myslím, že daleko více než nějaké hovno mě vytáčely neustále poznámky a kňourání dcery o tom, že je u nás smrad. Byla jsem zoufalá. Tajně jsem na záchodě mrkla, jestli to náhodou celé nepochází ode mne. Co kdyby náhodou. Nic. Nula. Puch byl všudypřítomný. Zjistila jsem, jak naši domácí pohodu ovlivňují takové banality jako je puch. Očuchávala jsem všechno: boty, aktovky, oblečení a pak jsem ho drapla, toho nejmladšího. Sundala jsem mu kalhoty a trenky asi po třetí a - heuréka - tentokrát jsem ho našla. Schované mezi půlkama. Z toho plyne poučení: kdo hledá hovno. Vždycky najde. PAVLÍNA
|
