Nevím, v jaké konstelaci byly hvězdy v ten jeden letošní pátek, ale muselo to být něco hodně divného. Povím vám o dvou událostech oné noci. Jedné jsem se stal přímým účastníkem, tu druhou si bohužel „vyžral“ až do dna jeden můj známý... Začnu tou, u které jsem osobně byl. Jeden kamarád se ve svých osmačtyřiceti letech rozhodl, že se (podruhé) ožení. A tak jsem byl ještě s dalšími třemi pozván na jeho rozlučku se svobodou.

       Hezké to bylo, jedlo a pilo se v jedné pražské restauraci. Já pil málo, jednak moje tělo trpí slabší cukrovkou, navíc mě druhý den čekal úkol dopravit autem rodinu i s tchýní na oslavu narozenin k jedněm příbuzným. Takže já měl jen jednoho malého panáčka na přípitek a několik málo piv – desítek. Moji kamarádi se tak při zdi držet nemuseli, a tak nepili desítku, ale svijanskou třináctku a panáky do nich padaly, jako kameny do vody.

       Když nás okolo jedenácté večer z restaurace vyšoupli, byl jsem nejstřízlivější. A co se nestalo: jeden z našich kamarádů sedl na tramvaj a odjel, zbyli jsme tři. A další z nás, bohužel stotřicetikilový macík, neustál hladinku chlastu v krvi a rozhodl se už před restaurací, že bude spát na chodníku...Tak jsme ho s kamarádem (s tím, co zapíjel svou svobodu) vzali každý pod jedním křídlem a táhli ho na Palmovku na stanici autobusu; s tím, že s ním pojedeme až na Prosek a slavící kamarád, protože žije na Kladně, u něj přespí, neb žena našeho opilce prý není doma, ale někde na chatě...

       Člověk míní – Pán Bůh však mění...

      Zmožený kamarád, říkejme mu třeba Jaroušek, se cestou na autobus rozhodl, že se mu chce čurinkat. Byl odveden (odtáhnut) ke křoví, a když zvednul hlavu, aby se podíval na hvězdy, hlava byla zamotána a už jsme všichni tři letěli mezi roští. Mě to stálo krvavý šrám na noze. A jako na potvoru přijel autobus ne nízkopodlažní, ale se třemi schody na palubu, což se ukázalo pro našeho kulturně zmoženého kamaráda i pro nás, jeho podpěry, jako neřešitelný problém. Táhněte sto třicet kilo mrtvé váhy do třech schodů... A tak autobus odjel bez nás. Jako nejstřízlivější jsem se vydal k nedaleko stojícímu taxíku, protože v jeho žlutém střešním světle kynula naše jediná naděje.

„Dobrý večer, šéfe, prosím vás, máme problém. Kamarád se nám strašně ožral, nemůže na nohy a my ho nutně potřebujeme dostat na Prosek...“

„Bude blejt...?!“

„Nebude, jen nemůže na nohy...“

„Tak fajn, dotáhněte ho sem, já na to stanoviště autobusů nemůžu, a já vás na ten Prosek hodím...“

Na Proseku jsme našeho kamaráda vytáhli z taxíku, prošacovali ho a z jeho kešeně předali taxikářovi peníze - přeci jen to nebyla naše vina, tak ať si to andělíček zaplatí. Pak jsem taxikáře poprosil, aby ještě chvíli počkal, že pak hodí domů mě. Jenže - sotva jsme Jarouška opřeli o strom, zjistili jsme, že není schopný nám říct, ve kterém vchodě bydlí. Uvědomili jsme si, že si vlastně ani my nepamatujeme, v jakém vchodě toho dlouhého paneláku bydlí, přeci jen jsme u něj byli naposledy někdy před třiceti lety, od té doby jsme se vždy scházeli někde na chalupě, nebo všude možně, jen ne u něj.