Kamarád, slavící svou nastávající svatbu (v té chvíli už totálně nas-štvaný a střízlivý) tedy podržel Jarouška opřeného o strom a já jsem se se svítícím mobilem v ruce vydal pátrat po domovních zvonkách u jednotlivých vchodů, kde najdu jeho jméno. Než jsem stačil cokoliv najít, ozvalo se od stromu volání o pomoc...

„Ty vole, Vláďo, dělej, pojď sem!!!“

„Co je, co se děje?“

„Von chce někam jít...“

A vážně, Jaroušek se se svými sto třiceti kily skoro rozeběhl směrem k parkujícím autům, o jedno se opřel a zašmátral někde poblíže poklopce.

„Ty vole Jardo, přece nemůžeš ochcávat cizí auta?!“

„Hhhh, mužžžu. Dommmo žžžena, nemužžžu spát.“

„Jak – doma žena, ty vole jeden?!“

Vyjeknul kamarád, co si myslel, že u Jarouška v klidu přespí, protože poslední vlak na Kladno odjížděl někdy za dvacet minut z druhého konce Prahy. Jenže pak, jako zázrakem, nevytáhnul Jaroušek z poklopce to, s čím my kluci čůráme, ale z kapsy vylovil klíče a to auto, o které byl opřený, si odemkl. Byla to jeho dodávka, s třemi sedadly vepředu. Stačil nám s druhým kamarádem jeden pohled a bylo jasno, náš problém byl rázem vyřešený.

Narvali jsme Jarouška do jeho auta, krásně se natáhl na těch třech sedadlech, klíče jsme mu hodili na podlahu skoro pod sedačku (to aby ho nenapadlo někam odjet) a běželi nazpátek k taxíku.

Taxikář se dobře bavil, prý už viděl všelicos, ale vidět tři stárnoucí voly, jak řeší problémy, které jinak řeší dvacátníci, to ho dost pobavilo. Když se dosmál, kopnul do vrtule a fofrem nás odvezl směrem k Vltavské, odkud měl jet kamarádovi vlak na Kladno. Ten celou cestu v taxíku nadával, že to bylo přeci jeho „štando“, že takhle měl být nalitej on a ne Jaroušek, že mu tu opici ukradnul. Dojeli jsme na Vltavskou, náš oslavenec se vydal na vlak a mě odvezl taxík konečně také domů. Myslel jsem si, že tím to skončilo – omyl... Druhý den, těsně před desátou dopoledne mě pípla v mobilu SMS od kamaráda z Kladna, píšu ji v plném znění...

„Ahoj draku. Tak teď jedu teprve domu, ten vlak nejel. Lidi tu nadávali, tak sem musel k ségře do Jindřišský samozřejmě jsem pěkně zmoknul. měj se...“

Takže kamarád, slavící svou rozlučku se svobodou, musel jít pěšky z Vltavské až do Jindřišské ulice, v dešti, pak přespal u sestry a domu na Kladno dorazil až dopoledne druhý den. Jak s ním, tak se mnou doma pro pozdní příchod nemluvila ani klika od záchodu, já navíc skrze svou zakrvácenou nohu byl podezříván, že jsem se někde s někým serval.

A Jaroušek?

Ten se v autě pár hodin prospal, pak našel na podlaze ty klíče, auto zamknul, vzpomněl si, kde bydlí a odešel dospat domů. Jeho choť spala, tak ani nevěděla, v kolik hodin přišel a tak s ním ta klika od záchodu mluvila... Inu - jak se říká pro dobrotu – na žebrotu...