VAROVÁNÍ: V pruběhu čtení se u vás může vyskytnou nutkavá potřeba se podrbat. Jsem čistotná. Myslím. Alespoň podle obecných měřítek. Sprcha je moje kamarádka. Ovoce a zeleninu drhnu kartáčkem. Syrové vejce bych do úst nevzala. V tramvaji se přidržuji malíčkem, který následně dezinfikuji. Nádobí myji ihned po použití a v tekoucí vodě. (Již brzo v myčce, panebože!) Mám krátkosrstého psa, protože chlupatý se mi zdají tak trošku... schmuzig.

       I přesto, nebo snad právě proto, se mi nevyhýbají nemoci ze špíny, jako jsou střevní chřipky, jiné střevní a žaludeční diskomforty, plísně, kvasinky a všechny další obvyklé i neobvyklé nechutnosti života běžných špindírů. S tím už jsem se tak trochu smířila, jako s další z mnoha nespravedlností života. To, co se u mě doma odehrálo v minulých třech týdnech, už ale považuji za vyloženou provokaci. Jednoho rána jsem se probudila a svrbělo mě celý tělo. Při bližším ohledání jsem rodinnému lékaři nahlásila 14 pupenů, pekelně svědících. "To je kopřivka, asi si něco snědla", pravil lékař a věc považoval za uzavřenou. Pupeny ale nemizely. Právě naopak. Bylo jich čím dál tím víc. Přestala jsem postupně jíst jablka, švestky, rajčata, zelí, čokoládu -velmi bolestné - sýry, pečivo atd. Na jídelníčku mi zbyla ovesná kaše s marmeládou a pupenů neubývalo.

Noci byly těžký. Pod peřinou pupeny svěděly jako sto čertů. Navíc jsem začala trpět vyloučením ze sociálního života, protože když se ve společnosti neustále drbete na rozličných částech těla, nikdo s váma nechce kamarádit. Poslední kamarád, který mi zbyl - alergolog Luboš, se na mě podíval a řekl: hele, to vypadá na svrab. Zatmělo se mi před očima. Viděla jsem sama sebe od hlavy po paty potřenou černou mastí, jak spím zavěšená na trámu, jako netopejr. Zkonzultujeme to s kožní dole, pravil a zatáhl mě k výřečné kolegyni kožařce, která zrovna dusila dusíkem nějakou bradavici.

          "Ukaž princezno", řekla a zblízka zaostřila na hnízdo pupenů na boku. "To není svrab. To není ani kopřivka", řekla tajemně.

"Ne? A co to teda je" polkla jsem na sucho.

"To jsou štěnice, holčičko."

       No... tak to bychom měli. To tu ještě nebylo. Já, která bych si nesedla na bezďáckou lavičku. Já, která bych radši umřela hlady, než bych sáhla neumytou rukou na rohlík... mám štěnice?! Ostuda. Hnus. Fuj. Kde je kanál?

Všechno hrálo této odvážné teorii do karet. Byla jsem pár dní před výsevem v hotelu? Byla. Mohla jsem si to zvíře přivézt s sebou domů? Mohla. Takže jsem dostala telefonní číslo a večer u nás zvonil štěnicobijec s cigárem v koutku úst. Jeho výstup by vydal na samostatný fejeton, možná divadelní hru. Ve zkratce - asi po pěti minutách mi začal tykat, obrátil mi byt naruby, košilatým fórem zhodnotil prasklou lamelu v posteli a - nic nenašel.

Nicméně mě oblažil několika nechutnými historkami o přemnožených štěnicích, o bytech, kde se všechno hejbe a řekl, že by to teda radši postříkal. Ty kaluže chemie, co jsem měla na podlaze, stěnách, prostě na všem, jste neviděli. Zinkasoval 5.500,-  a u vrátek mi ještě řekl: "Kdyby se ty svině vrátily, volej kdykoli."