Je to smutný příběh. Příběh vyprávěný vnučkou mého kamaráda z horské chalupy dole při cestě do městečka. Bylo těsně před Velikonocemi. S manželkou jsme chalupu na vítání Jara s láskou připravovali. Horalé vítají svátek Jara, i když se po kolena brodí ve sněhu. Nebylo tomu jinak ani letos. I když letos byla zima na sníh docela chudá.

Šoupání nohama nám prozradilo, že se někdo hrne do chalupy. Na prahu stojí Vincek, jo ten  z dolní chalupy. Vedle stojí fešná mladá dívka. Dovídáme se - je to vnučka Vincka. Byla by ráda, prostě chce mi vyprávět svůj příběh, a zda by šel zveřejnit? Jako ponaučení. Ponaučení ostatním holkám.

Sedíme, v krbu hořící polena sálají příjemné teplo. Pijeme horký lipový čaj s medem a Lenka, tak si říká vnučka od Vincka, v teple chalupy roztává a pomalu, rozvážně začíná ze sebe soukat svůj příběh:

„Odmala jsem se ráda předváděla, oblékala do různých hadříků, prostě předváděla se před zrcadlem, později před mamkou, taťkou i bráškou. Bráška z toho měl švandu, a jak mohl, tak mě škádlil. Na základce mi přestaly stačit spolužačky a  začala jsem hltat různé časopisy s krásnýma holkama. Jo, být tak fotomodelkou… bylo mé velké přání. Až do střední to naši brali jako výstřelek, který v pubertě přejde.

Nepřešel. Na střední, když mé tělo dostávalo tvary s mírama, které klukům braly dech, já se začala  poohlížet po agentuře, která zajišťuje služby pro fotomodelky. Jojo, tajně, aby naši nevěděli. Nebudu to protahovat. Až pár měsíců před maturou jsem narazila na inzerát, že jistá agentura KRÁSNÁ TVÁŘ dělá konkurs pro sličné tváře roku. Přihlásila se! Našim ani muk.. Byla to fakt klika, docela mne hlídali. Dostavila jsem se do soukromé vilky na okraji města. Holek jako nastláno. Vzalo mi to dech. Po nějaké době přišla řada i na mne. Spousta fotek i v prádle. Prý se ozvou.

To nebylo dobré, ale žádné zoufání se nekonalo. Říkám si - uvidíme...

Ve škole mi hrozil propadák, prospěch šel dolů a naši šíleli. Táta řádil a dostala jsem zaracha. Ani krok z domu! Učit, učit a zase učit! Jo, fakt prudili. Víte, říká se..... “Kdo si počká, ten se dočká“. A já se dočkala. Na e-mail mi přišla zpráva od agentury HEZKÁ TVÁŘ, že... (podrobnosti nejsou důležité), na nic jsem tedy už nečekala, sbalila kufr a vzala roha. Doma na naše čekal jen dopis na vysvětlenou a rozloučenou.

„Mamko, tati a bráško. Nebojte se, nezlobte se, jen letím fotit. Taková šance se neodmítá. Maturu odkládám. Ozvu se. Mám vás všechny ráda. Posílám pusu.“

Agentura chrlila plno slibů a vše vypadalo úžasně. Focení, pláže v Thajsku. No, super. Byla jsem nadšená a  na naše ani nepomyslela. Jak jim je, a tak. Má hlava přece létala v povětří.

Soustředění bylo v luxusním hotelu Cllarroin. Jo, vybrali nás jen čtyři. Ráno jsme čekaly před hotelem, autem nás měli hodit na letiště.“

Lence se najednou oči zalily slzami a nakonec se rozbrečela. ChvIlku trvalo, než se trochu uklidnila a mohla, ač vzlykajíc, opět pokračovat: „U chodníku zaparkovalo - no to úžasný dlouhý auto, je to jedno, prostě paráda. Řidič vystoupil, uklonil se a říká: “Dámy, nastupovat!“ Uvelebily jsme se a každá dostala již připravenou sklenku se šampusem. “Tak holky, na nový život!“