Kolem toho domu chodím skoro každé ráno při ranním venčení. Polní cestou, přejdu silnici a začíná vedlejší obec. Ten rohový dům je hned zkraje. Za poslední dva roky, kdy kolem chodím, tam mají už osmého psa. Ještě loni v létě tam měli krásnou mladou borderku, fenu ridgebacka a starou ovčandu.

 Jediná ovčanda zůstávala doma, jenom když jsem šla kolem, vystrčila zpoza plotu smutný čumák, nechala se pohladit za ušima a smlsla pár frolíků. Borderku jsem potkávala pěkně daleko od domova, vždy se k nám odněkud přiřítila, nechala se pohladit, vybrat klíšťata velikosti borůvky a zase běžela. S tou třetí fenou jsem nekamarádila, také jim utíkala a byla pěkně zdivočelá. Tu jsem i viděla, jak z lesa táhne mrtvou kočku, podruhé zase zardoušeného králíka. Jenom po mně sekla krvavým okem, jestli jí ho náhodou nechci sebrat a mazala pryč.

Jak se jim tak toulala, tak někde zabřezla a narodila se čtyři krásná štěňata. Černé chlupaté kuličky, s béžovým pálením a udivenou světlou tečkou nad kukadly. Evidentně kříženci bernského salašnického psa, po mámě  jenom úhoří pruh na zádech.

Ta zahrada je nad úrovní silnice, tak je tam do výše zahrady betonová zídka, pak mezera a následuje laťkový plot. Jak štěňata trochu povyrostla, začala se zajímat o okolí a kdykoliv jsem šla kolem, rozhodla se, že půjdou se mnou.

Vykulila se mezerou a protože nazpátek už to nešlo, vzala jsem je po dvou do náruče, obešla roh, odsunula vrata na kolejnicích pro auto a strčila je na zahradu. Než jsem došla nazpátek sesbírat druhá dvě štěňata, vypadla znovu na cestu. Tak jsem se s nima mohla bavit celé hodiny.

V létě zmizela borderka; nejspíš si našla hodnější majitele a ridgbečku začali z neznámých důvodů přivazovat zvenku ke vratům. Po stížnostech na OÚ zmizela i tahle fena a následně i štěňata. Po zimě už neměli ani tu hodnou starou ovčandu.

Na jaře se na zahradě objevil nový pes, nádherné štěně slovenského kopova. Netrvalo dlouho a i on začal utíkat. Aby mu to znemožnili, tak ho řetězem začali přivazovat uprostřed zahrady k zabetonované pneumatice. Za jakéhokoliv počasí, bez vody, bez přístřešku.

I tak dokázal občas utéct a protože nevím, jak se jmenuje, říkám mu Brůno. Taková blbá asociace, braun hnědý a brůna je přeci čenohnědý kůň. Alespoň jsem si to myslela, ale není, brůna je jinak šiml.

Když Brůno utekl a někde nás zahlédl, vždycky se k nám přidal. Dokud nebyl vylítaný, sice se nás držel, ale chytit se nedal. Tak jsem dostávala vynadáno od řidičů i od rodičů s dětmi, kteří se domnívali, že je to můj nevychovaný pes.