 Tak teď nejspíš nevíte, o čem to zase píšu... A docela určitě si říkáte, že už nevím, co roupama vymyslet. Ale všechno je jinak... Měla jsem totiž ve čtvrtek narozeniny. To by zas nebylo něco tak extra, protože čím vícekrát se mi přihodí, tím jsou už fádnější, už je to jen taková síla zvyku a slabota v nadšení z té číslice. Nojo, jenže, jak si mí milovaní a hlavně databázistky všimly, nějak jsem poslední dobu vyloženě prochcípávala. Jednou dole, jednou nahoře. A víceméně "furtcumfurt nadraka". Začalo to fádně - asi nastydlá, tak laboratoř a antibiotika, která měla vyhubit fujtajbl bakterie. Jenže - nějak se to nedařilo, brala jsem stále další a další, až se mi udělalo mizerně víc než běžně, a já skončila na čtrnáct dnů v nemocniční posteli... Dostávala jsem třikrát denně infuze, injekce, všechna možná vyšetření, i další prášky. Teď mám prý všechny výsledky v pořádku a měla bych se fakt uzdravit.
Pro mne ale největší dilema před cestou na Homolku bylo, kam s mým milovaným chlupáčkem? Padlo i řešení, že bude sám doma, jen ho ráno a v podvečer přijede syn vyvenčit. Jenže on (syn) potřeboval být mimo Prahu a že by jezdil dálavu jen kvůli pár minutám? Nakonec to dopadlo dobře, vzala si ho moje moc hodná kamarádka, která bydlí ve vedlejším domě. Sláva! Sice jsem měla hrůzu, jak u ní doma budou snášet celodenní pobyt mého divočáka - mají taky pejska, mírnou a nesmírně hodnou dvanáctiletou boloňačku - ale nakonec to všichni přežili ve zdraví. O tom, že půjdu konečně domů, jsem se dozvěděla až slavný den ráno. Byla jsem nadšená a za pár minut sbalená, k odjezdu připravená... Však tam na každou postel stojí pomyslná fronta. Víte, kdyby se tam nechodilo nemocnět, tak bych napsala, že jsem zažila nesmírně příjemnou dovolenou. Spolupacientky milé a hodné. Sestřičky fantastické, doktoři jakbysmet (zvláště primář interny - áááách!). Jak říkám, jen ty nepříjemnosti okolo, kdyby nebyly :-))).  Vrátim se ještě k sestřičkám - a dávám vám všem otázku, na kterou bych moc ráda znala váš názor: Sestry tam chodí neustále někoho píchat, jo, buď zavádějí kanylu, nebo ji mění, dávají infuze, berou krev, aplikují rozličné injekce.. A to se děje celý den. Problém, kterého jsem si všimla, byl, že se musí neustále sklánět (a že hodně) k ležícímu pacientovi. Tak jsem se jedné zeptala, zda ji nebolí záda? A víte, že jo? Dokonce si - kvůli bolavým zádům - k lůžku přiklekávala... Napadlo mne, že by snad mohla být řešením obyčejná židlička s kolečky. Takže by mohla ojet a opíchat pacienty v pohodě, bez bolavých zad... :-))))) Vím, že je tu pár lidí, kteří s touto profesí mají zkušenosti z té "bílé strany"; tak by mne zajímal jak jejich názor, tak i názor ostatních, tedy nás opichovaných... Nebo myslíte, že je to zbytečnost?
Doma jsem pak dostala (mj.) obrovskou kytici chryzantém (díky, synku). Já vím, že se jim říká hřbitovní kvítí, ale já je miluju. Už snad odmala a fest! Dokonce jsem se jeden čas - ve vší slušnosti - kamarádila se zahradníkem, kterému jsem velmi ráda chodila pomáhat do skleníků, abych pak k narozeninám od něj fasovala moje milované kytičky. Ale ono asi svůj ke svému, ony nejsou květinky zrovna filigránské, a mně je taky kus... A tak vždy dopoledne si z lodžie přinesu dvě velké broušené vázy (po babičce), v nichž trávily noc moje chryzántémy a pak ještě překrásné lilie, které jsem dostala o něco později.  Má vtipná a nápaditá odnož ženského rodu mi nadělila také kytici, ale tentokráte jedlou. Komplet celá je vytvořená z ovoce! Tuhle mám ustájenou v lednici a chodím ji tam párkrát za den ozobávat. Z dalších dárků mne ještě zaujal skvostný slaný štrůdl, který byl překvapením pro všechny moje chuťové kanálky. Výhodou je (ještě ho mám), že je chuti ostré, ač velice příjemné - takže větší kus ho sníst najednou nelze - alespoň pro mne :-))). Bylo toho všeho víc, sladkého, skleněného, malého i velkého - dokonce i dvě pro mne zvláštní rostlinný potvůrky, se kterými si moc nevím rady, protože jsem je doposud osobně neznala. Ale určitě mi hodnej strejda google poradí...
P.S. Chtěla bych všem těm báječným kamarádkám
a kamarádům,
co mi všude možně gratulovali, moc a moc poděkovat! Byla jsem tak dojatá....
d@niela zas o rok starší a tč. zdravá :-)))
|
Jestli on ten Kayo Tě neomladil tou svojí přítomností, že Tě obveselil a udělal šťastnější a spokojenější. A pak se to člověku odrazí i ve tváři.
