Dočkal jsem se. Konečně mne ubytovali v samostatné zemjance (stále hlídané). Čas běžel. Dověděl jsem se, že cirka tři kiláky od našeho ležení, v nedalekém městečku, se vystřídala německá posádka. Hromotluk usoudil, že je „nužna“ odchytit aficéra. Prý potřebují nové informace. Jaká je nálada v mužstvu, novinky vojenského charakteru, jejich počet, úkol zde, i doba jejich působení. Ošetřovatelka (říkali ji Ivuša) oznámila, že jsem „zdarov“ a na příští akci půjdu s nima. Bude se hodit... Němec. Podrobnosti? Až příjde čas.

Čas přišel. V noci jsme se stahli k městečku. Průzkum se vrátil s tím, že je čistej vzduch a u budovy bývalého úřadu Sovětu stojí osobní auto a nějakej oficír se v něm hrabe. Dva nebo tři Němčouři mu svítí baterkama. Celkem nás šlo pět plus má maličkost. Tma byla jako v p....., no víte kde. Osvětlený auto s vojákama byl dobrej terč. Ve snaze je obstoupit, se skupina trochu roztáhla do šířky a..... a... někdo v tý tmě o něco škobrtnul. To cinknutí dalo do pohybu děsnej mazec. Kromě těch vojáků u auta, začali ihned střílet i vojáci z tý budovy, o nich nevěděli (holt špatnej průzkum). Rozpoutalo se fakt peklo.

A opět znovu začínám - další část mého podělanýho života. Raněn, zatčen, ošetřen a předveden. Řečeno hodně v kostce. Vyslýchal mne sám Sturmbannfuhrer Ziegller. Protože jsem byl podezřelý z přečinu zrady, pracoval jsem pro nepřítele, měl jsem být zastřelen hned. Ale desertér Wenzell dostal novou šanci. Pověděl jsem majorovi své jméno a celý svůj příběh. Dověděl jsem se, že to byla jednotka, která se dostala do obklíčení a v týlu působila jako  diversní oddíl o síle asi stopadesát mužů. Čučel jsem, jak jsou v obraze. To Rusáci věděli prd. Při přestřelce padl ten oficír, Hauptsturmuhrer Nowak se jmenoval, též ze Sudet. Když major slyšel mé jméno, zastřihal ušima.

Hned někam volal polním telefonem. Chvílku čekání... a pak... pak  jsem se dozvěděl, že můj bratr byl vyznamenám Eisernes Kreuz za statečnost. Tak díky Waltrovi-hrdinovi nebudu zastřelen, ale pošlou mne do tábora pro vojenské delikventy, prý v Rakousích. Prostě pro německý vojenský průseráře, kteří mají či měli nějaký vroubek. Třeba znásilnění, prznění rasy, zběhnutí, dezerce, zrada vůdce nebo vojenské cti a další ptákoviny.

Po nějaké době, se uskutečnila hrozba velitele. Byl jsem letecky, jako vojenskej zběh, transportován do utajovanýho nápravnýho tábora, někde na jihu Rakouska. V lágru nás mohlo být  něco kolem dvou stovek. Od oficírů, až po vobyčejný pucfleky. Byli zde i takový, co po úraze kebule byli mešuge. Nikdo o svém vlastním osudu moc nemluvil. Za to všichni jsme byli v očekávání, zda nás pošlou k soudu, ke kůlu nebo vosvobodí, hahaha vosvobodí, spíš veme do zajetí Amík či Rusák. Pár magorů se pokusilo vzít roha. Neměli šanci. Vobčas někoho někam odvezli a zase byl klid. Klid je nadnesenej výraz. Každej den to byl boj o dlabanec, lepší kavalec, pár loku šnapsu,  i o chvilku štěstí s místní courou. Když to shrnu na jednu hromadu, osud nám byl nakloněnej. Rok s rokem se sešel, čumíme na kalendář, a je tu duben 45. Bránu prorazila s malým tankem americká hlídka. Krátká přestřelka se strážemi a byli jsme na to tata zajatci v prohraný válce.

Páni situace nám na to oznámili, že je šmytec. Kapitulace. Konec posraný války. Fakt úleva. Naše počáteční vochránce vystřídali nažehlený eMPíci. Dorazili taky chlápci od vojenské rozvědky a nějací paňáci ve vypulírovanech uniformách. Byl konec. Začali výslechy a škatulkování. Prý budeme přesunuti do zajateckého tábora v Německu. Kdy? nikdo nám nic neřek. Byl docela veget. Debatovali mezi sebou, kouřili camelky, usrkávali šnaps, poflakovali se po táboře a placama to bylo zpestřeno výslechama. Kolem podzimu jsme byli transportováni do zajateckýho lágru v Německu. Nuda, výslechy. Nuda a výslechy. Co bude dál nikdo nevěděl. Ovšem pozor, po Novým roce se to pohlo. Začali nás řešit a třídit.