 Dávno, dávno tomu. O to veseleji se vzpomíná. Však to znáte: "čím větší průšvih teď, tím veselejší historka je z toho za pár let". To jsem byla tenkrát ještě jednodětná, měla jsem malou, nesmírně živou holčičku a moje maminka milená mne občas od ní na pár dnů osvobodila. Tehdy s ní jela na týden do hor. (Jo, a nezapomeňme, nebyly mobily...) Lence byly necelé dva, a fakt neuvěřitelné éro. Ovšem, když se po týdnu obě v pořádku vrátily, předala mi babička úžasně hodnou, klidnou a poslušnou holčičku. Po vybalení, uklizení a vyřízení všech nutných věcí, když Lendula už spinkala, mi máma vyprávěla zážitky. Jo, všechno bylo fajn. Lenka byla fajn, jen já mamince zapomněla říct pár velice důležitých bodů. Protože jsem v té době byla celý den s holčičkou sama (manžel většinou někde "lítal za prací" - byl fotograf), měly jsme plno svých vlastních rituálů. Například večer, když jsem ji dávala spát (bydleli jsme tehdy v pidibytě, kdy se do ložnice vešly od zdi ke zdi jen dvě válendy, takže se spalo ve třech; napravo Lendulka, na druhé straně manžel, já uprostřed), tak jsem jí zpívávala a přitom buď skládala vyprané prádlo, nebo něco zašívala. Ale většinou to bylo to prádlo...
 No, a jak jsem jí zpívala do usínání, tak ona občas vystrčila jednu nožičku, a já ji po ní hladila. Byl to takový hezký kontakt a docela ráda na tyhle chvíle vzpomínám. Ale zpět k té docela nepřijemné chvilce, kterou zažily spolu na horách. První noc po příjezdu Lenka usnula, jak kdyby ji do vody hodil, opravdu. Zato den druhý si užívala, bylo nasněženo, nebe modré, babička veselá - jídlo vařili dobře a chutně, takže nic ke spokojenosti nechybělo. Jen - ten rituál... Když ji tedy babička uložila a vyprávěla pohádku, vnučka ne a ne usnout, jen vystrkovala zpod peřiny nožičku a stále ji k babičce natahovala. Pak už jí i do babičky šťouchala, což se samozřejmě mámě nelíbilo, zase jí ji zastrčila a pohrozila, že když nedá pokoj a nezavře oči, že nebude už žádná pohádka! Vtom má dcera začala kvílet: "Ať-no-ůůůů, ať-no-ůůůůůů!" a docela to prý gradovalo. Tedy oboustranně. Za pár minut dítě vztekle ječelo, tak, že se babička sebrala, a jak byla, jen v noční košili, vyběhla před chalupu, tam někde utrhla proutek a zase šup zpátky do pokoje.  "Umíš si představit, jakej jsem měla vztek? Ona řvala, všude okolo tenký zdi, lidi chtěli spát - a co já s tím vzteklým cvikýřem?"
Lendule, která mezitím přestala, protože se lekla, že už bude sama, okamžitě proutek ukázala a pohrozila, že s ním dostane na holou! pokud nebude hodná. A pro upřesnění s ním párkrát švihla přes peřinu. Lenka, unavená sáňkováním, nádherným zdravým horským vzduchem, svým předchozím řevem a hlavně strachem z babičky, zaklapla oči a v cukuletu spala... Druhý den babička sešla s Lenkou z chalupy do nejbližší hospody, odkud mi zavolala. A setsakra mne pak vyčinila. Hlavně chtěla vědět, co znamená to divný "aťnoůůůů". Já jen povzdechla a moc a moc se mámě omluvila: "Víš, ty jsi to nevěděla, ona se ti jen snažila říct, co chce - prostě "hlaď nohu!!!" Jo, a ten proutek už na pokoji zůstal a mámě stačilo, když se na něj jen s otočenou hlavou podívala. Má zlobilka babičku od té chvíle poslouchala jak hodinky. :-))) Určitě i vy máte podobné zážitky se svými ratolestmi. Přidejte se, napište je :-))) d@niela
|
