|
 Jeli jsme tenkrát - přibližně touhle dobou - na čtyřdenní zájezd, na závody do Londýna. Naše sportovní škola se tam měla utkat v evropské soutěži a měli jsme docela dobré šance. Autobus, ve kterém byli reprezentanti z celé ČR, byl plný do posledního místečka. Teprve po několika hodinách jízdy se nám všem podařilo jakž takž se uklidnit.
Tedy - jak komu: já brzy po rozjetí zjistila, že jsem ve zmatku nechala doma tašku s připraveným jídlem a tak nás čekala smutná vidina - buď budeme držet (dcera a já) neplánovanou čtyřdenní hladovku, nebo si za uškudlené peníze nakoupíme jídlo a obchody a muzea necháme na jindy. Měla jsem tehdy na triku komplet organizaci, takže, jak to tak občas bývá, ač jsem všechno ostatní zařídila na jedničku, na tohle jsem prostě zapomněla. Má „reprezentantka" se už týden předem klepala jak drahej pes, od té jsem nic moc chtít nemohla. Ve škole zkoušky, festovní příprava na závody ... Jen jsem tak vnitřním zrakem sledovala synovo nadšení, až uvidí těch několik opuštěných sklenic, naplněných po okraj zavařeným masem, pár zabalených uzenin a další proviant. Dost možná že už to většině čtenářů připadá jak dějepis, ale ráda bych se zmínila, že to bylo v době, kdy jedna libra měla cenu 56 českých korunek a běžný plat byl tak kolem tří tisícovek. Penízky se „tam" pašovaly, aby se cestou zpět pašovalo to, zač byly směněny. Ale - jak to bylo dál: na českoněmeckých hranicích k nám byli tolerantní - však polovina sedících byli stejně jen bafuňáři, tedy pánové veskrze dobře prokádrovaní, druhá půlka, řekla bych i, že ta menší (ano, já vím, že je to špatně, tedy menší část) byli vykulení sportovci. Takže celníci jen nakoukli, vyřídily se nutné formality a jelo se dál... Cesta byla docela únavná, všichni se schouleni snažili nějak dobu přespat, ostatně v autobuse se ani moc netopilo. „Připravte si pasy, celní prohlášení a schovejte, co nemá být vidět! Blížíme se k belgickým hranicím.", ozval se hlas ze sedadla vedle řidiče, kde seděl vedoucí zájezdu. Mátožné postavičky se rozšátraly, běherm několika minut měl každý v ruce pas. Ulité libry byly jistě předobře schovány už z domova. Krajina kolem nás byla stále stejně placatá a neměnná. Jeli a jeli jsme, stále stejným tempem... Snad po dalších pěti minutách se vedoucí nechal znovu slyšet: „Tak, přátelé, můžete si zase pasy zastrčit, už jsme v Belgii!" On si pacholek, tohle připravoval, všechny během přejezdu hranic-nehranic probudil jen proto, aby si užil naše překvapení... V noci ze čtvrtka na pátek se odehraje na českých hranicích změna, která nemá obdoby. Zmizí odsud hraniční závory, odejdou policisté, kteří dosud kontrolovali projíždějící turisty. Přecházet "čáru" bude možné téměř kdekoliv. Zase kus historie za námi... d@niela
|
