 Už s tím bojuju hodně dlouho... Říká se tomu sociální fobie a je to fakt nepříjemná věc. Pro mne i pro ty, kterých se to občas týká. Slíbím, že někam půjdu, že budu ráda, když ke mně někdo přijde - ale, když přijde na věc, tak mám vždy ty nejlepší a nejjakostnější výmluvy... A jsem zas hluboce zavrtaná ve svém kutlochu. Ale letos jsem se rozhodla to nějak zlomit. Pokusit se dostat dál než jen do nejbližšího obchodu. Mám velkou výhodu, že mám ve vás všech hodně kamarádek a kamarádů, některé opravdu jen virtuální, mnohé znám osobně. Jednou z těch "osobních" je i DEERES. Moc fajn ženská, hodná, chytrá, spolehlivá a nesmírně seriózní. Ale dosti pochval :-). Rozhodla se, že mne za každou cenu vytáhne ven - do přírody, kterou ona má tak zmáknutou. "Ukážu ti celé pole rozkvetlých konvalinek - to prostě musíš vidět a neberu už žádné výmluvy!" Přiznávám, že ještě ráno v ten den jsem si pohrávala s mobilem... Současně jsem věděla, že tohle už jí nemůžu udělat. Venku bylo k vzteku krásně, žádné vedro, ani déšť, ani vítr, příroda jednoduše fandila jí. A tak jsem omluvnou sms zase vymazala, popadla báglík s nejdůležitějšími věcmi (pití a ňamky pro čubáka) a odevzdala se osudu - bafla vodítko a šli jsme... Měla jsem od ní perfektní itinerář, takže dojet metrem na Dejvickou, tam přesednout na autobus a vylézt na stanici Žalov. Lidi, ta cesta autobusem pak vedla úplně mimopražsky krásnou krajinou! Ještě jsem se pak autobusáka zeptala, zda vystupuju opravdu na správné stanici - a začal můj letošní a vůbec po dlouhé době první výlet. Je neděle, pomalu jedenáctá hodina a já čekám na cílové zastávce na šéfredaktorku Kudlanky. Konečně příjíždí bus řady třista, otvírají se dveře a vystoupí všichni cestující, dveře se zavírají a šéfredaktorka nikde. Pak se náhle otevřou dveře u řidiče a z nich vystupuje Daniela s Kayou v náručí. Předtím se asi jenom třikrát u řidiče ujistila, že je správně na Aljašce, že je to ta pravá Aljaška a žádná jiná se v širokém okolí nevyskytuje. Nastává vřelé vítání lidí a psů a míříme do divočiny.
Byla jsem nesmírně statečná. Stáňa (ano, deeres se jmenuje Stáňa) měla s sebou svého Pirxe, oba psi se chovali, jako by se znali odedávna, takže nic nebránilo, abychom se nevydali všichni kupředu. Panejo, já, zvyklá jen na nevelký Centrální park na Jižáku, kde se vyskytuju dvakrát denně, jsem najednou šla stále kupředu a dál, cestičkou mezi rozkvetlou loukou, pak lesem ... A nebyla to žádná procházka po nedělní lázeňské kolonádě, vítala jsem se osobně téměř s každým šutrákem na cestě. Stáňa mi tak po čtvrthodinkách ubezpečovala, že to už nebude tak do kopce, a že "počkej, to se ti bude líbit!" Tohle nebyla cesta, kterou jsem pro své neohrabané tělo chystala, snažila jsem se nefunět, občas i mluvit, a když to šlo, tak se i rozhlédnout vůkol. Jo, fakt, to bylo strašný, úplně jak pěšky na Aljašku, však jsem jí to neustále opakovala. - Stáňa si ze mne určitě dělá legraci... Ona jde tak lehce, upozorňuje mne na každou zelenou či rozkvetlou žoužel, kdežto já se očima chytám nejbližších záchytných bodů... Cestou míjíme poslední přepřahací stanice a za ploty nás štěkáním vítají mohutní psi používaní do psích spřežení při cestách na sever. Vstupujeme na planinu, kde se pase stádo sobů Karibů, hlídané pasákem s kulovnicí a mohutným psiskem. Ochrana sobů pasáky a psy je tu nutná. Medvědi grizzly i rosomáci tu setrvale číhají na chutnou svačinku. Při extrémím počasí se k nim přidají i hladoví lední medvědi.
Ach jo, co je lepší - dělat, že jako nic, nebo požádat o oddech? Naštěstí se nám připletly do cesty (tedy spíš já jim) překrásné ovečky a "ty jsem si prostě musela vyfotit" - úleva! Jen stojím a dýchám... Současně si slibuju, že už budu určitě, ale určitě podobné výlety dělat častěji. Když se tak rozhlížím - konečně jsem schopná - po okolí, dokonce i spustím zrak do nádherné a přehluboké rokle, o které mi Stáňa vypráví, jen si tak říkám, co by asi bylo, kdyby mi uklouzla bota... vau, to by se mi asi blbě lezlo nahoru... Samozřejmě, že ta rokle má jméno, to jen já si nic nepamatuju. 
A pak už jsem u té nádhery, o které mi Stáňa tolik vyprávěla, u nesmírně velké pláně květoucích a voňavých konvalinek. Nikdy jsem jich tolik najednou ještě neviděla. Hned mne napadlo, že je to báječné, že jsou tak skryté a vzdálené od běžných cest, protože by byly určitě velmi rychle vyrvány a prodány...
A my míříme dále do hustého lesa s aljašskou květenou a vzhůru do hor. Chceme dnes zdolat Silver Mountain 311m n.m, kdy musíme překonat převýšení 134 metrů. Brzy litujeme, že jsme si nenajaly nosiče, kteří by nás až na vrchol donesli na svých bedrech. Cestou mineme mohylu, kde minutou ticha uctíme ty, kteří zahynuli těsně před vrcholem. Znovu nabíráme sil a za odměnu se nám otevírá pohled do hlubokého kaňonu řeky. Překonáním výškového rozdílu jsme se dostaly na roveň siru Edmundu Percivalu Hillarymu a Reinholdu Messnerovi. Dole pod námi je Alaska rilroad. Vidíme vlakový expres jak projíždí hlubokým kaňonem podél řeky a míří dál na sever až k Severnímu ledovému oceánu . Chvíli se dohadujeme, co za vodní tok protéká kaňonem, jestli River Chena, nebo Tanana a nakonec se shodneme na Vltavě. 
Nevím jak, ale podařilo se jí mne dostat až na vyhlídku. Nejspíš to bylo proto, že jsem se styděla moc skuhrat - že jsem viděla, jak si ti dva čtvernožci blaženě spolu hrají, jak je pro Kaya tahle procházka plná blaženosti, tak dlouho a v tak krásném prostředí! Nebe jen kousek nad hlavou, pode mnou - hodně hluboko - tekla řeka, kolem ticho a klid, nikde ani náznak dvounohého živáčka - nádhera!!! Sedla jsem si na příjemný balvan (v té chvíli bych si sedla i na fakirův jehelníček) a dívala se dolů. Ve skrytu duše jsem přemýšlela, jak se, krucifix a proboha dostanu dolu??? 
Sestupujeme a pomalu míříme do domorodé osady. Po hodině narazíme na první stopu domorodců. Přes hlubokou rokli je natažený primitivní visutý provazový most. Překonáváme překážku a nastává chvíle odpočinku. Zatímco Daniela marně loví mobilní signál, chlupatci se kolem hemží tak, že je nelze spočítat a ani uzávěrka objektivu u foťáku nestíhá a proto jsou z nich na fotce jenom šmouhy. Cesta dolů byla složitější. Tedy pro mne, protože jsem měla z nohou upletenou vánočku a vlastně se jen soustředila na to, abych se a) chovala trochu normálně, b) moc neskuhrala a nezastavovala se. Jen jsem si tak v duchu opakovala, že se musím příležitostně omluvit synkovi, kterému při sotva dvacetinovém vejletu kňučím, že - "už nemůžu, tak pomoz mi, podej mi ruku, počkej na mne, co to po mne chceš, ty si neuvědomuješ, že tohle už pro mne není... atd. atd." - věřte mi, já se v duchu za sebe tolik styděla :-)). Pak se přede námi objevily nějaké "malé kopečky", a já Stánino oznámení, že za chvilku, jen kousek, a jsme u ní doma a tam si dáme kafeeee - jí v první chvíli vůbec nevěřila, ale když to několikrát zopakovala a stále mlela cosi o sotva pár desítkách metrů - tak jsem už v duchu jásala a sama sebe obdivovala. 
Konečně dorazíme k domorodé osadě, kde nás vítá ochranný duch totemového sloupu.Procházíme kolem tajuplného obětního kamene a dále zřejmě kolem pohřebiště, označeného tabulemi s neznámým postavičkovým písmem. A už vidíme i můj vymazlený srub a obě už se těšíme na pohoštění. Podává se pramenitá voda, proužky uzeného lososa od místních Aleutů a jako chutný dezert jemně posolené hlavičky pampelišek a sedmikrásek. U Stáni to bylo nesmírně hezké. Má velmi hezký a velmi prakticky uspořádaný byt. Jak závidím... Jenže ona se kvartálně nestěhuje, jako já... ona si jednou dala vše na své místo, a tam to pak všechno zvostává. To není jako u mne, kde se to mění pomalu jak dubnové počasí. Inu, každý jsme jiný.
 A je tu chvíle loučení. Pro Danielu a Kaya přilétá vrtulník a ještě naposledy si máváme a spolu s Katapultem notujeme :“Ahoj a zase příštěeeee....!“ Já zůstávám, abych amatérsky suplovala práci zkušeného antropologa při zkoumání domorodého obyvatelstva. Bylo to moc fajn... Cestou domů jsem držela svého šmudlu v náručí, on, taky slušně ucabrtaný, mi na klíně pospával. Doma, na kanapi, jsem si celou tu štrapáci pak v duchu přehrávala. Stáňo, dokázala jsi nemožné - vytáhla jsi mne na dvanáctikilometrový vejšlap a já moc děkuju. Určitě to musíme zase někdy zopakovat! STÁŇA a d@niela plus Pirx a Kayo
|
) mezi lidmi. Ale tam bych asi uschla jak zapomenutá čarodějnice 
