Jsou věci, na kterých se shodne celé lidstvo (tedy až na jistou minoritu). A protože hluboké moudrosti jsou většinou uschovány v humoru, existuje jeden starý vtip: „Dotaz: Jsou dámské kalhotky tou nejdůležitější věcí na světě? Odpověď: Nejsou, ale mají k ní zatraceně blízko!“ V tom se shodnou skoro všichni. Muži i ženy.

Co se však týče mužů, mají k té nejdůležitější věci na světě poněkud ambivalentní vztah. Jsou tou „věcí“, tedy tím „orgánem“ fascinováni, ale zároveň se jej poněkud děsí a pokud v našem regionu nejsou Ostraváky anebo Slováky, ani jej nikterak veřejně nepoužívají. Ony dvě prvně jmenované skupiny, které používají slovo „piča“ v každé druhé větě, pak doplňují Španělé, tedy lépe řečeno Madrileňos, tedy „Středošpanělé“, kteří zase milují slovo „koňo“! To je to samé slovo, jaké používají Ostravaci, a v běžné řeči nahrazuje třeba naše „vole“ anebo německé „Scheisse“.

Ale jinak, pokud jsem se rozhlížel po světě, sbíral zkušenosti a koukal na naučné a jiné filmy, muži se řečem o dámském přirození vyhýbají. Zvláště ve společnosti žen. A dá se říci, že před tím dokonce zděšeně prchají. I když jen zaslechnou, že něco je „ženská záležitost“. Slečna Fran Fine ze seriálu „Chůva k pohledání“ dokonce tvrdí, že k nejlepšímu a nejrychlejšímu startu vozidel formule 1 by bylo vhodné, kdyby se z reproduktoru ozvalo: „To je ženská záležitost.“ Všichni chlapi by byli okamžitě pryč.

Přes bláboly feministek, genderistek a vyznavačů LGBT, kteří na údajných vysokých školách blouzní o jedenácti druzích pohlaví a chtěli by, aby lidi mohli chodit na záchodky a do sprch, jak je napadne či jak se za co či za koho prohlásí, většina normálních mužů má před ženami ostych. V bujarém mládí či sklerotickém stáří sice rádi vypráví lascivní vtipy, ale slova menstruace, výtoky, bičenka poševní a podobně je uvádějí do zmatku a děsu.

Každý normální chlap, už jako malý chlapeček, hledí na ženu jako na zázrak přírody, na něco, co je hodno obdivu a zbožňování, byť se to v páté třídě projevuje taháním za culíky nebo za cop. To, co je na oněch tajemných tvorech fascinuje, jsou nejen jejich pomalu se v průběhu školní docházky objevující obliny vepředu i vzadu, ale jejich ženské tajemství. Už malinká žena je prostě jiná a už malinký chlapeček to ví. I kdyby byla jeho matka třikrát vystudovaná genderistka a tzv. „levicová liberálka“. Chlapeček a pak jinoch touží dotýkat se žen, hladit je a tak nějak vůbec. Ale takové ty tělesné problémy, o kterých si holčičky a ženy mezi sebou šeptají, jej nejen nezajímají, ony jej děsí. A považuje je za nechutné a vlastně jako že by neměly být. Ty projevy!

Zamilovaní muži jakéhokoli věku nechtějí nic vědět o gynekologických problémech žen, od toho civilizace zařídila gynekologii. My chlapi nic takového nepotřebujeme. My o té věci tam pod těma kalhotkama jako malí kluci nejdřív jen něco idealisticky tušíme a sníme, ale když nám „to“ naservírují necitliví pedagogové na příšerných, antisexuálních obrázcích v učebnicích, tak nás to ruší a vykolejuje.

My chceme mít nějaké ideály! Těšíme se, coby kluci, až nám dívka dovolí, aby ruka šátrala, zabloudila pod tričko. A je nám fuk a nechceme vědět, zda a jak se holky na takovou eventualitu připravují, jak se radí, jakou si vzít podprsenku, aby sice poněkud bránila, ale úplně nezabránila. Nehledě na to, aby se přitom neutrhlo ramínko! To, kdyby na to máma přišla, ta by řvala!