 Mně se to stalo už před lety a byla jsem pěkně zničená, vlastně jsem byla dost dlouho paní Rozcupovaná, než mi tak nějak došlo, že život je krátký a škoda bycha honiti a nemá cenu plakat nad rozlitým mlíkem a další podobná rčení a přísloví mi chodila do cesty. Vdávala jsem se těsně po dvacítce z lásky jako hrom. Měla jsem bílé svatební šaty a pod nimi vzdouvající se pětiměsíční těhotenství. Nebylo nade mne a moji mladou rozrůstající se rodinu. Byla jsem šťastná, uspokojená, připravená se zahnízdit, vyvést mladé a pěstovat si svoje doma. 
Čekala jsem chlapa, který nás obejme, opevní zvenku naše hnízdo a bude nás chránit. On čekal teplo domova, jídlo, klid, kanape a televizi. Já jsem si jeho roli muže a otce představovala jinak, stejně jako on tu moji. Zákonitě nastalo období velkého zklamání. I tak se děti plodily a rodily a do našeho vztahu se vkrádaly laskominy jako je nepřátelství, hádky a půtky, nevěry, slzy a další. Mezi tím běhaly děti, rostly a dostávaly rozum. Až mi jednoho dne došlo, že je konec a i přes společné auto, zrekonstruovaný byt a děti, je jediné rozumné se rozejít. Bylo to srdceryvné a velmi osamělé období a trvalo několik let, než jsem se z něj vzpamatovala. Stejně tak dlouho trvalo, než jsem natrefila na chlápka, který mi vyhovuje a je mi s ním fajn. Tak nějak se ta moje manželská anabáze a pak leta single života začínají zúročovat. Naučila jsem se být nezávislá a samostatná. Dokážu dát svobodu, spoustu svobody, neuzurpuji, nevisím, nevyčítám a toleruji. Zatím se mi všeho ostatního dostává v rozumných dávkách zpět. To je možná ta výhoda zralé lásky. Prostě jsem spokojená s ním i bez něj. Nevyhledávám zbytečně třecí plochy a vážím si toho, co mám. Moc bych si přála, aby to vydrželo, ale pokud ne, tak se to zase nějak přežije. Zkrátka a dobře udělám vše, aby se můj další důležitý vztah zase nepos*al. PAULA (držte mi palce!)
|
