Také nám vedoucí kontrolovali kufr a když jsme se jim zdáli být již dosti uzení, tak nám vybírali čisté oblečení. Též se denně bodoval pořádek v chatkách a já měla většinou nalepené prasátko jak hrom přímo na dveřích. Ale byli i tací, co měli sluníčko, ale v tomto směru se mi příliš nedařilo. Také jsme se pravidelně střídali v kuchyni, kde se pomáhalo, kuchařky vždy moc dobře vařily a byli na nás hodné, chodili jsme si několikrát přidat, zvlášť když byla rajská nebo ovocné knedlíky.

     Vzpomínám, jak jsme také pravidelně vyráželi s krosnama na zádech na třídenní kempování a vždy jsme se na to strašně moc těšili. Kempovali jsme někde na louce u vodopádů a u lesa, stavěli jsme si stany a v noci museli pravidelně držet hlídku po dvou hodinách. A tak jsme u táboráku mastili karty a přikládali jsme na oheň. Jednou v noci v křoví dupal a funěl ježek, myslela jsem, že je to moje smrt… Jiný den ráno mě u stanu probudilo funění, dupání a bučení, otevřu stan a těsně před ním nade mnou stála kráva a koukala mi do stanu, krávy byli po celé louce mezi stanama a jak jsem začala křičet, krávy se lekly, začaly utíkat, vytrhaly nám kolíky od stanů, bylo to velké pozdvižení, nakonec přijel honák na koni a odehnal si je jinam.

      Po cestě nazpátek do tábora nám najednou zkolaboval kamarád Standa, klesnul z ničeho nic i se svou krosnou k zemi, honem jsme volali záchranku, protože jsme ho nemohli vzkřísit, přiletěl vrtulník a odvezl si Standu do nemocnice; tam se zjistilo, že má slabé srdíčko a ta dlouhá cesta v horku na něj byl velký zápřah a představte si, ani jeho maminka to netušila, ale pak byl v pořádku a za pár dní se vrátil zpět do tábora a my jsme ho pak moc hlídali, aby to s ničím nepřehnal.

     Jednou jsme zase měli nějaké hry na louce u silnice a najednou bum prásk obrovská rána, byla tam zatáčka a nabouralo tam auto co zatáčku nezvládlo, řidič byl celý od krve, vyndavali jsme ho ven - žil. Volali jsme záchranku a tlačili auto na louku. Bylo to mé první setkání s ošklivou životní realitou a dlouho jsem to nemohla pustit z hlavy.

     Jindy zase byla obrovská bouřka a někde blízko to tak mocně prásklo, druhý den ráno jsme na louce našli bleskem zabité čtyři krávy najednou, celý týden je nikdo neodklízel, bylo hezky teplo, krávy se nafukovaly a nafukovaly. Pak už jsme tam okolo nesměli chodit, co kdyby praskly, ale nakonec je někdo odklidil.

    Když tábor končil, byl vždy nakonec karneval s poutí, měli jsme všichni nějaké masky, které jsme si vytvořili, běhali jsme po táboře zmalovaní a přestrojení, byla to fakt úžasná atmosféra, taková ta euforie. Pochopitelně bylo vyhodnocování - soutěž o nejlepší masku, také soutěže, za které jsme dostávali peníze "levíňáky" a ty jsme zase utratili na pouti za dobroty u stánků.

     Všem nám to bylo moc líto, když tábor končil, líto, že se rozcházíme, dávali jsme si adresy a domlouvali se na příští rok, že pojedeme zase stejný turnus. A tak jsme se tam potkávali takový TI SKALNÍ téměř každým rokem a jezdili jsme raději a raději, když už jsem pak vyšla z osmičky a nevzali mě tam jako dítě, tak jsem jela jako praktikantka. Jelo se tam už asi měsíc před táborem na víkend vše tam po zimě připravit a opravit, samozřejmě jen parta vedoucích a praktikanti. Byl to víkend plný radosti a blbostí a nekončících kanadských žertíků, které jsme si navzájem prováděli.

     Začalo to už tím, že jsem zmeškala v pátek večer auto, kterým jsem měla odjet z Prahy. A tak jak jsem u silnice asi hodinu bloudila a nevěděla jak se bych se nejlépe do toho „našeho“ Levína u Litoměřic dostala, najednou u mě zastavilo auto s vedoucími z jiné skupiny než s tou, s kterou jsem tam měla původně jet! Viděli mě tam brouzdat, jenže už jich bylo uvnitř pět, autíčko byla jen škodovka, ale nenechali mě tam, vzali mě dozadu, ležela jsem tam přes ty tři, co už tam seděli, celou cestu jsme se smáli a hurá! jelo se do Levína. Byla jsem štastná jak bleška, že se tam nakonec dostanu.