Jedno sobotní ráno jsem se vypravila na výlet do Kutné Hory. Jezdívám takhle po městech a hradech, o kterých čtu v historických románech. Vytisknu si z Wikipedie bedekr, přeptám se lidí na cestu a užiju si den mezi historickými postavami. Nebudu se rozepisovat o pamětihodnostech Kutné Hory, ale o tom, co mě tam potkalo...

Ucapkaná jsem se rozhodla odpočinout si v kavárně, kterou jsem potkala. U nejlepšího stolu, na nejlepším místě, seděl Jiřík z Poděbrad (docela ucházející chlap), před sebou měl skleničku vína, na stole láhev a popelník. Civěl z okna a otáčel v prstech krabičkou cigaret.

A tak jsem přemýšlela… kdyby někoho čekal, tak tam bude mít ještě jednu skleničku a určitě by se podíval směrem ke dveřím, kdo vchází. Tudíž jsem měla na výběr: buď si sednu kam nechci, nebo se přifařím k němu na druhé nejlepší místo. Pozdravila jsem a zeptala se, jestli někoho čeká a jestli si smím přisednout. Rozhlédl se po kavárně (míst tam bylo dost) ale souhlasil (ovšem pohledem mi řekl, „ale žádné řeči, babo!“)

Objednala jsem si čaj, vyndala z tašky vytištěné listy bedekru a jala si odškrtávat, co už jsem stihla, na co ještě budu muset kouknout, a pročetla si historická fakta. Chvílemi i já jen tak civěla z okna a představovala si Hory kutné v době Přemysla Otakara II.

Když dopil víno a chystal se nalít další skleničku, oslovil mne, jestli si s ním také nedám. V poslední době neholduji žádnému alkoholu ani vínu, ale nechtěla jsem urazit, když už jsem se mu tam vetřela, a tak jsem souhlasila. V ten moment jsme se rozpovídali jak staří dobří známí, dvě volné duše v celém vesmíru. 

Bylo s ním fajn, už dlouho jsem nepotkala tak svěžího člověka – asi fakt Jiří z Poděbrad. Protože nejsem zvyklá pít, i ta dvojka vína mi vlezla do hlavy a tak jsem se chtěla rozloučit, že mě těšilo a budu pokračovat v krasojízdě. Nabídl mi doprovod. To se nedalo odmítnout, a tak jsme šli spolu.