"Množej se jak veverky," prohlásili známí na adresu kamarádky čekající čtvrté dítě. Zřejmě tím chtěli vyjádřit, že čtyři děti si dnes může pořídit jen někdo, kdo se domnívá, že kondom je jednotka měny na Pobřeží Slonoviny. Mít více než obecně přijatelné dva kusy dětí je často považováno za divné, snad až nezodpovědné. A to i přesto, že se jedná o nové daňové poplatníky.

Ještě tak v případě, že žena rodí děti výhradně jednoho pohlaví, bývá tolerován třetí pokus o opačný výsledek. "Tak co, bude to ta holka?" ptávali se před pár měsíci známí s pohledem upřeným na mé břicho. "Hahaha, tak počtvrté to třeba vyjde," následovalo, jakmile jsem jim prozradila, že na holčičky zřejmě nevlastníme to správné know-how. Jasný pokus o vtip. Jakmile bych se za dva, tři roky objevila opět v těhotenských lacláčích, dovedu si představit ten úžas v jejich očích: "Proboha PROČ??? "

Ano, proč? Věta, že děti jsou radost, bude nejspíš znít jako klišé. Copak je možné, aby si v dnešní době globální krize, nezaměstnanosti, ozónové díry, terorismu a čert ví čeho ještě, normálně uvažující lidé pořizovali potomstvo jen proto, že mít děti je prostě baví? Za tím musí něco být, třeba peníze, chybějící jiný smysl života nebo snad nedostatek přátel?

Ale já nemám na mysli rodiny číhající každý měsíc na přídavky. Ani ženy, jejichž pohled se zamží pouze při pohledu na kojence a jiné "koníčky" považují za sprosté slovo. Píšu o takových těch vcelku rozumně vypadajících lidech, zaměstnancích, podnikatelích, vesničanech i velkoměstských obyvatelích, lidech slézajících ve volném čase skály, pěstujících ovce nebo stáčejících med, háčkujících oděvní doplňky či režírujících divadelní hry. Pouze se kolem nich batolí a honí dětí...no, jako smetí.

Důvodů PROČ si kopu dětí nepořizovat, může být naopak spousta. Tak třeba peníze. Logicky by se zdálo, že čím více dětí, tím větší náklady, Kupodivu finančně utáhnout dvě děti nebo tři a více, už není takový rozdíl. Kdybychom měli brát zcela vážně odhady nákladů na první rok života kojence, které se čas od času objeví v časopisech, pořídili bychom si v hrůze z chudoby tak maximálně křečka. Pokud bych odečetla částku, kterou nás kluci v prvním roce života skutečně stáli, od toho, kolik by nás podle předpokladů měli stát a rozdíl vhodila do prasátka, měla bych ušetřeno na všechny kroužky a lyžařské kurzy po dobu jejich základní školní docházky.