O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

MASOCHISTKOU SNADNO A RYCHLE PDF Tisk E-mail
Úterý, 23 srpen 2016
Existuje kategorie lidí (a obvykle jsou to ženy), které s gustem obětují své životy. Nemluvím o válečných hrdinkách ani bojovnicích za svobodu, bručících v totalitních lágrech, ale o běžných ženách každodenní reality. Taková obětavka, aniž by jí o to kdokoliv žádal, vstává ve čtyři hodiny, aby upekla kachnu a domácí houstičky, složila ručníky do tvaru labutí, vynesla kočičí záchod, a bobky v kompostéru srovnala podle velikosti.

 

 

 

 

 

 

 Tahle obětavá údernice ale netuší, že její manžel by si mnohem raději dal k obědu špagety, kdyby mu je servírovala usměvavá odpočatá manželka a ne uštvaná osoba v bezpohlavním úboru s natáčkou na ofině. Dětským nudlím je rovněž jedno, jestli se rozmáznou o sežvaněný nebo vyžehlený kapesník a od průměrné angorské kočky také nelze očekávat šťastné panáčkování.

 

Po obětavém výkonu většinou následuje okamžik, kdy tahle dobrovolná trpitelka očekává vděk. Vzhledem k tomu, že děti jsou od podstaty sobci, muži egoisti a kočky oboje, vděk se obvykle nedostaví nebo jsou ovace odbyty vlažným zabrbláním. Logicky pak nastává fáze zklamání, kterou vyjadřuje věta: „Tak já se obětuju a vy takhle!“. Tato fáze probíhá obvykle tiše a svědčí o ní pouze výraz Emila Zátopka v cíli maratonu na ženině tváři. Muži se svou rozlišovací schopností a děti se svou soustředěnou empatií nemají šanci tuto drobnost rozeznat. Proto mívají všichni, kromě dotyčné, oprávněný dojem, že je vše v naprostém pořádku. Někdy i padesát let.

 

Ve svém okolí jsem byla svědkem několika velkých třesků. Při takovém třesku se trpitelka po desítkách let tichého obětování náhle vymrští (onou poslední kapkou může být například drobek na koberci) a svému šokovanému okolí explozivně vyčte úplně všechno zpětně až do roku 1873. Nedávno takhle explodovala kamarádčina babička, která po 60 letech tiché a obětavé služby vystartovala na dědečka bez jakéhokoliv varování s vykosťovacím nožem, protože jí nepochválil štrůdl a před čtyřiceti lety měl pletky s nějakou rajdou z mléčného baru.

 

 

 

 


 

 

Po květnovém porodu druhého dítěte zjišťuji, že kvalita mého osobního života značně uvadá a i ze mě se chvílemi stává Zátopek u přebalovacího pultu nebo u sporáku. Manžela utrmáceného přece nebudu zatěžovat nakupováním, chudáček tříletý si přece nebude kazit dětství úklidem pokojíčku a nebohý kojenec přece potřebuje prso 24 hodin denně! Trpím jako Hus, obětuju se, ale nikdo mě za to, světe div se, nechválí.

 

„Utrmácený“ manžel běhá o víkendech ultramaratony, „chudáček“ synáček z přebytků energie lítá jako křeček v kolečku a demoluje interiér a „nebohý“ kojenec mě nenechá o samotě ani navštívit záchod. Všichni jsou rozežraní a šťastní a já vadnu, blednu, chřadnu a zvolna se dostávám do fáze „Tak já se obětuju a vy takhle!“.

 

Až moje kamarádka Lucka, sledujíc, jak s dítětem na prsu a kruhy pod očima visícíma z oličeje vytírám podlahu, vše shrne do jediné věty: „Komu tím prospěješ?“ A mně dojde, že se ze mne plíživě stává jedna z nich. Masochistek, ochotných obětovat veškerý svůj čas, energii, talent a ambice svým mužům a dětem. Rozhodla jsem se, že se to nesmí stát.

 

Jsem odhodlaná vyjevit svým blízkým všechny své potřeby stejně, jako je oni bez okolků vyjevují mně. Mám přece právo jíst, spát, sportovat a flákat se úplně stejné jako kdokoliv jiný. A jestli se domácnost zhroutí pod závojem bídy, hladu, špíny, moru a vší, bude to kolektivní vina.

 

A tak jsem začala zase sportovat, přihlásila jsem se na kurz obchodní angličtiny a nestydím se vrazit mimino manželovi a pomalu a důkladně si opilovat nehty. A výsledek? Nejen, že si té obrovské, závratné a turbulentní změny mého života nikdo z nich ani nevšiml. Ale světe div se, ztráty na životech jsou nulové, hlad ani vši zatím také nemáme a Země se stále ještě nevychýlila ze své osy.
Jen já se jako Zátopek tvářím opravdu už jen při poklusu parkem.

 

 

 

RENATA FÍKOVÁ

 

 

 

 

 


 

 

Komentáře (3)add feed
Palec nahoru ! : mamča
Až Renato povyroste i kojenec, s touhle filozofií máš naději na normální život. Chce to zpočátku hodně přemáhání být trochu sobec, ale o uštvanou matku a manželku fakt nikdo nestojí. Snaž se nezakrnět profesně, pěstuj stará přátelství a věnuj se (aspoň omezeně) svým koníčkům.
Dětské půtky řeš až když pode dveřmi dětského pokoje prosakuje krev, jídlo klidně občas objednej "u Číňanů", vzorově uklizená domácnost je při malých dětech nedosažitelné přání a když přijde tchýně na kontrolu, tak tě stejně pomluví, i kdyby to u vás vypadalo jak v katalogu IKEA...atd.
Škoda, že jsem na tohle všechno přišla až po "zničujícím sebeobětování". smilies/cheesy.gif
srpen 24, 2016 07:47
Gratuluju! : Lenka1
Spousta ženských na to nepřijde nikdy a pak ty smutný diskuze - "má doma full servis a stejně nám to nefunguje."

A nejsou schopny pochopit, že to nefunguje právě kvůli tomu full servisu. Kdy ji (manželku, přítelkyni) má chlap dokonale jistou, takže se už vůbec nemusí snažit a a dotyčná mu časem tak nějak začne splývat s inventářem.....

Na druhou stranu jsou ženy jako moje známá, která na moji otázku při telefonování, co je to tam u nich doma za válečnou vřavu, lakonicky odpověděla: "To nic, děti se perou, Ondráš Kájinu nejspíš pokousal a ona ho za to nakopala, toho si nevšímej, co jsi říkala?" smilies/grin.gif
srpen 24, 2016 08:22
Lenko : mia I
poslední odstavec - smilies/grin.gif smilies/grin.gif

jinak pořád tak nějak přemýšlím, jak všechno stíhaly a stihly naše maminky a babičky. Oproti těm dnešním neměly k dispozici automatické pračky, myčky nádobí, nenakupovalo se s autem v supermarketu, ale tahalo všechno v taškách. Spousta zboží nebylo, tak se zavařovalo, pletlo a šilo na děti.. Bylo navařeno, napečeno.

Myslím, že se neobětovaly, dělaly to často s láskou. Věděly, že je prostě v životě období, kdy člověk upozadí své já. Jeden podstatný rozdíl je - děti dříve hodně pomáhaly a nebyly k rodičům tak drzé. Ono by to ani jinak nešlo. Takové praní prádla zabralo celé pondělí /nanosit a ohřát vodu, vyprat, vykálet, vyždímat) plus na venkově zvířata, zahrada.. Pokud se děti začlenily do chodu domácnosti, maminka se nemusela cítit uštvaná. Dnes když rodič víc zaměstná dítě, je považován okolím div ne za krkavčího, zpátečníckého. Myslím, že cílem by nemělo být šidit péči o domácnost , jak částečně v článku zmíněno, ale rozdělit povinnosti mezi její členy. A ještě jeden postřeh, názor - cílem takové dělby by nemělo být primárně , aby si maminka odpočinula a stihla co nejvíc vlastních aktivit , i když i to je potřebné a žádoucí. Ale hlavně, aby rodina jako celek měla víc možnosti strávit volný čas pohromadě, komunikací. Takhle to zpětně vidím v době, kdy děti mám už z domova a vidím i co bych třeba dnes udělala já na základě prožitých zkušeností.
srpen 24, 2016 09:44
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]