 Žijeme v zaheslované době. Všude a na všechno aby si chudák člověk pamatoval nějaké heslo, nějaký PIN. Kolikrát jsem to zvorala... Přiznám se, že se snažím, abych jich neměla moc; a pokud by si na mne zasedl nějaký hacker, byla bych pro něj vyloženě chuťovka, protože by mi lážo plážo vybral všechno. No, ale naštěstí nic moc nemám. Jedno z mých prvních hesel, vlastně to úplně první, bylo "KOZÍ NOHA".
Když jsem byla malá, pracovalo se i v sobotu. Sice jen šest hodin, ale všichni. A protože můj táta pracoval přes týden mimo domov, tak jsem byla jen na krku mamince. Pochopitelně, že byly situace, kdy potřebovala jít něco vyřídit, koupit atd., a nemohla malou holku jen tak, bez dozoru, nechat samotnou. A tak si vymyslela velice chytrou věc: přímo konspirativní. Nejprve mi vysvětlila, co všechno se takovejm malejm holčičkám, které, když jsou samy doma, a otevřou nějakému tomu bubákovi, může stát. A pak řekla, že vymyslela něco, čím ty ošklivé lidi, co by mi mohli třeba ublížit, převezeme: že budeme mít své tajné heslo, které budeme znát jen my dvě a jinak nikdo na celém světě. A tak přišla na svět ta "kozí noha"... Maminka si mne nejprve párkrát vyzkoušela, když šla třebas jen naproti do obchodu a zpátky. Zazvonila jednou, příště jen klepala, ještě příště zvonila vícekrát... a já vždy, když jsem přišla ke dveřím, tak jsem jen zavolala: "heslo"!!! A bylo to... Opravdu jsem nikomu jinému neotevřela. Jednou dokonce, to k nám šla babička, to dopadlo docela komicky: babička zazvonila, já se zeptala, babička mi odpověděla: "Dadlinko, to jsem já, babička, jdu k vám na návštěvu." A já nic, klidně jsem se sebrala a šla si hrát. Babička za chvíli zvonila znovu a pak zas, nakonec si tam sedla na schody a smála se i brečela. Naštěstí brzy přišla máma, babičku pustila dovnitř a omlouvala se jí. Ale babička - byla to její tchýně, tedy maminka mého táty - ji velmi pochválila. Sice byla z toho sezení na schodech celá dřevěná, ale řekla, že teď už věří, že se k nám rozhodně nikdo cizí nedostane :-))) Já to pak používala i když byly moje děti malé a věřte, bylo to fakt báječné. Poslední heslo, které jsem s nimi měla, jsem si vymyslela, když byli v pubertě. Měla jsem vkladní knížku, na kterou jsem si spořila "železnou rezervu". Občas se pochopitelně muselo trochu vyzvednout.
Já ovšem byla vždy hrozná krkna, vždy jsem říkala, že "skákat si můžem jen tak vysoko, na kolik máme - a basta". Ale občas mne nějaké dítě ukecalo a tak se muselo jít s knížkou do spořitelny. To ale oni opravdu neměli moc v lásce, protože se vždy strašně styděli... A spořitelní úřednice je podle hesla už velmi dobře znaly a zdáli se na ně culily. A jaké že to bylo heslo? - Museli do té řádky napsat: "Díky, mami!" d@niela
|
