Zjistil jsem si, že si polohlasně zpíváme s tou s paní, co seděla vedle mne na židli. A protože židle tam jsou u stolků natěsno k sobě, jak v čínské restauraci, tak jsem jí odpustil i tu slovanskou pr... (zadek), kterou mne trochu utiskovala. Koho by nedojalo „Já bych si tak rád...“ To jsem hrál snad desettisíckrát u trampského ohně, v hospodách, na milionu mejdanů a tak vůbec. Kdo by chtěl dosvědčit, že je to píseň skutečně zlidovělá, ať si klikne sem (ne, tam já nehraju, ale tak nějak jsme to hrávali).

     A tak jsem vzpomínal, jak jsme v té době pili „Pražský výběr“ a „Sklepmistra“ a „Vinohradské“ a holky milovaly „Kláštorné červené“, takzvanou „Svíčku“, a půlnoc jsme měli až ve dvě ráno. A když už došlo koupené pití (ona stála flaška Výběru 21 Kčs, to je dneska 210 Kč), tak se otevřel domácí rybízák. Což znamenalo, že po další půlhodině už všichni byli na šrot a říkali psovi slečno. A přitom ráno jsme se vzbudili a byli jsme živí!

      Ale zpět do divadla. Kabaret může být něco s holkama, co mají síťované punčochy a házejí nohy až táááááááááááákhle vysoko a pánové se snaží, aby něco viděli z podhledu, jak o tom vypráví Švejk. Jak ty holky byly dole vyholený a oficíři si kvůlivá tomu brali s sebou divadelní kukátka. Anebo to může být kabaret kulturní... Ve Francii, jak dosvědčují obrazy, co maloval Henri de Toulouse-Lautrec, může být oboje dohromady.  -  Ale u nás jsme holt víc na tu duchovní kulturu. A taky, jako Francouzi, na šansony. A tak když za chvíli začali hrát píseň „U železničního mostu“, bylo kulturně a kabaretově. Tuhletu  písničku krásně kdysi zpívala paní Eva Olmerová. (vždy klikni na jméno či název).

 

Toulouse-Lautrec se svojí múzou

 

 

     A tak zatímco zněla muzika, jak dívka čeká každý den s bláznivou nadějí, v duchu jsem viděl paní Olmerovou, jako když jsme chodili kolem roku 1960 každý týden na slezinu nad „tank“ do Holečkovy ulice. Tam byla hospoda...  tam, co se odklání nahoru do kopce Podbělohorská. Kolem desáté večer vždycky vplula do lokálu Eva Olmerová se svým kytaristou (už nevím, kdo to byl) a zazpívala Kordovu  písničku Až ztichnou bílé skály. A pak několik trampských fláků i šansonů.

     A pokud si vzpomínám, tak také Čekej tiše, kopla do sebe pár panáků, co jsme jí zaplatili, a táhli oba  po hospodách dál.

     V té době byl Václav Havel ještě neznámý mladík, ulicemi kolem Hradu procházeli umělci, mladé štětky a fízlové do úžasného mejdanového domu na Hradčanském náměstí. Za Jiřím Muchou. A v té době, v té zakouřené, šedivé a sírou z hnědého uhlí smrdící Praze, se Malou Stranou a putykami toulali Libeňáci Egon Bondy, Vladimír Boudník a Bohumil Hrabal, a tak někde v těch pajzlech možná vznikala kultovní kniha „Invalidní sourozenci“...

 

M.Hanuš jako vrchní a průvodce dějem

 

     A v tom koukám! Na pódiu je ten chlap, ten fízl, ten hajzl, ten náčelník oddělení vražd, hergot, jak se to jmenuje... nějaký „oddělení“... to v tý televizi nemůžou vymyslet jiný název než nějaký oddělení?! No je to „von“, ten, jak se jmenuje ....?

     Negativní postava ze seriálu mne zpočátku dost mátla, než jsem ji vytěsnil z hlavy. Nakonec dopadl pan Hanuš dobře. Hrát záporné postavy může mít různé dopady. Jak se vyprávělo o jednom z bardů českého herectví, který hrál ve hře „Mistr Jan Hus“ postavu Zikmunda. Ten když takhle jednou  jel vlakem domů, jakýsi chlap si jej dlouho prohlížel, pak vstal a dal mu facku se slovy: „To máš za to!“