Ano, to je část textu písně „Míval jsem klobouk“, k němuž napsal text Josef Kainar, básník, textař, milovník žen a pití, z jehož textů se skládalo představení „Kabaret: Kainar-Kainar“, které dávají v Dlouhé. V Divadle v Dlouhé, což bylo v době, když jsem se tuhle písničku učil hrát na kytaru, Divadlo Jiřího Wolkera. Kam chodily všechny školy povinně, že aby byly soudruzi děti kulturní. A uvědomělé. Takže většina věcí, co se tam tehdy hrála, byly pěkné krávoviny. Dnes se tam hraje bezva divadlo. Třeba tohle představení...

      Než to budete číst dál, tak prosím, udělejte si chvíli čas. Abyste mohli poslouchat ty písničky, co do textu vložím. Což je báječná věc, kterou nám umožňuje internet. Třeba začneme písničkou „Míval jsem klobouk“, kterou nahrál Banjo band Ivana Mládka a zpívá ji Ladislav Gerendáš. Pamětníci si mohou zpívat u počítače, a krajané, co odjeli dřív, než ten orchestr hrál, si mohou ověřit, že jsme tady za totáče jen nerecitovali svazácké básně a nezpívali častušky. A já mezitím budu hledat akordy, já už je zapomněl - aha, tady:

^CMí^Edimval jsem^Dmi klo^Gbouk
leč ^Emiklobou^Cky ^Hmi7/5pomíje^Gjí
^Dmizlý vítr ^Gho vzal
^Dmia pak se ^Gmi z ^Cdálky ^Edimsmál^{Dmi, G}

     Ano ano, to bylo něco pro nás, jak říkal Petr Janda z Olympiku, pro nás „céduráky“! Co jsme uměli hlavně C_dur, G_dur, A_dur a k nim ty patřičné „sedmičky“ a „moly“ a tak.

     Chodit do divadla je v Praze „tak ňák“ obvyklé. Divadel jsou tu dvě přehršle - sakra kolik to je vlastně přehršel? Koukám na internet a kdepak, je jich daleko víc! „Hršel“ je vlastně jen to, co vezmeš do dlaně, a divadel je v Praze několik tuctů. Možná veletucet, možná dva veletucty. A všechna žijí, a ve všech se hraje. A bývá plno. A jsou některá divadla, do kterých neseženete lístky, ani kdybyste se zbláznili.

     Třeba na tohohle Kainara je furt vyprodáno. Já jsem dokonce uháněl známého, co v Praze pořádá různé divadelní festivaly a tak, a on „sliboval a sliboval až dosliboval“, jako Miloš Kopecký v Limonádovém Joeovi, coby doktor Quartz, rodyný Arzt, totiž lékarž. Co říkal že, „ona chšadla, ... a chšadla, až...“ „Až?“ (ptá se Winnifred) „...až uchšadla!“

      Až žena musela jít ty lístky vystát ve frontě. Ještě že mám ženu. No, ale dobře to dopadlo, lístky jsme měli a nakonec jsme byli i v divadle. Tedy v divadelní kavárně, kde se to pořádá. A když začali, mé srdce zaplesalo. Na pódium nastoupili herci a ti hráli na skutečné nástroje!

 

 

     A jak tam tak stáli a hudli ze všech sil skladbu „Já bych si tak rád najal dům“ a zpívali, asi lépe než na tomto klipu, ale v obou případech to znělo tak nějak opravdově. Jak já miluji, když ženská hraje na saxofon! To je hudební erotika, ach bóže?! A tady hrály dvě!