 Občas se stane, že vás někdo požádá, abyste řekli nebo napsali „pár slov o sobě“. Každá třetiřadá celebrita to má snadné: najde si o sobě něco na internetu a normálně dá Ctrl+C Ctrl+V, ale co my, zástupci sprostého lidu, o nichž internet zarytě mlčí? My na sebe musíme všechnu tu chválu nakydat sami. Mít možnost napsat „pár slov o sobě“ totiž znamená získat volný lístek do fantastického světa bezbřehého chvástání a egomaniakální sebeprezentace. Většina lidí proto do svých medailonků vypíše všechny své tituly, které visí z obou stran jejich jména jako hrozny parazitů, a pak je doplní seznamy svých výstav, publikací a vítězství. I já pokaždé dostanu nutkání vyprsit se s něčím, co by všem vyrazilo dech, jako třeba že jsem se bez přístrojů potopil na dno Mariánského příkopu, zdolal Kilimandžáro poslepu na chůdách nebo že jsem snědl na posezení patnáct kilo živých chroustů. Bohužel, ohlédnu-li se objektivně za svým doposud prožitým životem, zjišťuji, že je malý, plochý a ubohý a že mým největším dosaženým úspěchem je, že jsem se nezabil, když jsem se pokoušel opravit pračku jen za pomoci dláta a vidličky. Mám-li ale potlačit falešnou skromnost a vyjmenovat, v čem vynikám, pak jsou to: 1. malost, 2. plochost a 3. ubohost. V medailonku bych následně mohl zmínit i dosavadní milníky svého života: 1. V šestnácti letech jsem snědl skoro půl talíře vepřových plíčků a skoro jsem se u toho ani nepozvracel. 2. Ve třiadvaceti letech jsem byl poprvé u holiče a zjistil, že holič stříhá dvakrát rychleji než maminka, ale zato po mě chce šedesát korun. 3. Ve svých pětatřiceti letech jsem si koupil své první kolo. Když jsem si ho přivezl domů, zjistil jsem, že je dámské. 4. Svou ženu jsem při obou porodech držel za ruku. Býval bych radši, kdyby mě celého sevřela v náručí, protože jsem byl pokaždé dost nervózní, ale žena bohužel nemohla, protože právě rodila nějaké děti. Díky její vyrovnanosti a úsměvům jsem ty porody nakonec jakžtakž zvládl. Jenže život není jen o milnících a titulech. Kdejaký slovutný docent by byl hned lidu blíž, kdyby místo všech těch cizích slov stálo v jeho životopise něco lidského. Třeba: „Má slabost pro čivavy, šmoulovou zmrzlinu a rychlopalné zbraně. Rád se dloube v nose, když se nikdo nedívá. Miluje jódlování ve sprše. Jeho tajným snem je stát se virtuosem na apalačský dulcimer a zažít sex s černošskými dvojčaty.“ Alespoň mně by byl určitě blíž – už proto, kolik bychom toho měli společného.
JAN FLAŠKA autor netrvá na dvojčatech
|
