 Vyjely jsme si – stařešinové rodu – po několika letech na společnou dovolenou do Bulharska. Jsme už jen tři sestry a vzaly jsme sebou dvě nejstarší dcery z rodu (jinak jsou nejstarší kluci). Nechci popisovat pobyt, přírodu a moře. To znáte každý a je to v podstatě stejné, jen oči, které se dívají, bývají jiné.
Když jsme tak sedávaly v příjemném baru, tak pokud jsme nehrály žolíky nebo kostky, tak se vyprávěly zážitky z rodiny nebo z práce. Moje dcera se realizuje na benzínce Shell na dálnici D5 směrem do Německa u pultu s občerstvením. Když vyprávěla svoje příhody ze zaměstnání, lámaly jsme se smíchy (hlavně proto, že se dají vyložit dvojsmyslně, já už jiná nebudu). Tak se s váma podělím. Povětšinou jsou to zážitky s placením platebními kartami. Většina zákazníků má bezdotykové karty, nebo jakési čipy, které jsou umístěny všelijak – třeba i na telefonu (tak jsem to pochopila). A tak se obvykle stává, že zákazník mává nad terminálem kartou nebo tím, kde čip má. Na to dcera obvykle reaguje: „Až se s tou kartou vydovádíte, tak pěkně ze zdola zasunout, protože my jsme staromilci a potrpíme si na kontakt.“ Teprve po proběhnutí transakce a vytisknutí účtenky a dvou dalších dá dcera pokyn vytáhnou kartu. Reakce jsou různorodé. Jeden ze zákazníků s úsměvem podotkl: „Děkuji vám madam, bylo to krátké a rychlé, přijedu si to někdy zopakovat“, a rozesmátý odcházel. Dcera se za pultem válela smíchy.
Další zákazník si po zasunutí karty nemohl vzpomenout na PIN a tak ho s úsměvem upozornila: „Máte jenom tři pokusy na zadání PINu“. Navíc byl netrpělivý a kartu vytáhl dřív, než se vytiskly účtenky, takže opakovat. Na to podotkl: „No, to jste pěkná tělocvična“. Jiný zákazník mával telefonem, na kterém měl platební čip a když neměl zasunovací kartu, prones: „Ty vole, já nemám peníze“, tak mu dcera povídá – „si půjčte, ale ne ode mě“, a tak povolal kámoše, „aby ten zasunul“. Další není s platbou, ale zákaznice si koupila čokoládový mufin. Vitrína je směrem k zákazníkům otevřená, na ni jsou srovnány pytlíky na zboží a kleštičky. Paní zaplatila a čekala, tak ji dcera upozornila, že si ten mufin může vzít sama. Vzala s podotknutím: „Ježíši, já myslela, že máte tak vyblejskaný sklo na vitríně“. Dcera doufá, že modernizace platebního terminálu se nebude v brzké době konat, jinak by bylo po srandě. No, bylo toho určitě víc, ale jen tohle jsem si zapsala. A teď můj vlastní zážitek s platební kartou... Byla jsem za kamarádkou v Kroměříži. Nevěděla jsem, jak dlouho se zdržím, a tak jsem neměla zpáteční jízdenku. Tu jsem si šla v rámci procházky koupit na nádraží. V pokladně seděla krásně vymalovaná a vystajlovaná paní, ovšem naštvaná na nejvyšší míru (asi měla den blbec). A do toho jsem přišla já s platební kartou, s vypnutým bezdotykáčem. Řekla jsem ji, že se musí zasunout do terminálu, na to mi odpověděla, že tam vidí znak, tak ať mávám. Nešlo to. Popadla kartu s očima v sloup (jako že jsem nějaká vadná) a mávala sama – nic. Nakonec to vzdala a zasunula. Zadala jsem PIN a s úsměvem jsem ji řekla, že to jde vypnout, tak ať si tu informaci pamatuje pro příště… Tím jsem ji dorazila. ZDENA
|
