 Tak jsem taky coural po Českém Středohoří, ale z té litoměřické strany. Koukám v jedné vesničce na značně zpustošený baráček, a tak mě napadlo, že jsem tady asi někdy před lety dvaceti pěti byl u jednoho známého, na jistém večírku. Ženil syna, měl tam s sebou i svoji docela pěknou slečinku, štíhlá útloboká blondýnka z těch lepších pražských kruhů. Svatba dopadla dobře, panička v krátké době řádně otěhotněla, jak se konečně sluší a patří. Pěknej byteček v Praze, pohoda. No, a když byla ve třetím měsíci, tak se jednoho krásného dne sebrala, došla na Nuselský most a skočila dolů. Rodinná tragedie, samozřejmě, důvod se prostě žádnej, ale opravdu žádnej nenašel. Žádnej dopis, nic a nic. Ovšem pár starých a moudrých dochtorů říkalo, že se to prostě stává u těhotných žen v souvislosti s hormonálními změnami a vůbec. Dost možná, nikdy jsem ovšem o podobném případě neslyšel. Mladej vdovec byl z toho v těžkém šoku, tak se ho ujmula jeho manželky kamarádka a metodou Monte Carlo ho z toho docela rychle dostala. Vy nevíte, co je metoda Monte Carlo? No v automobilovém sportu se říká, že když při závodě havaruješ, rozsekáš auto na mraky a zůstaneš ovšem naživu, tak než ti to všechno dojde, tak máš vlézt do auta dalšího a závodit dál. No, a v mezilidských vztazích jasně existuje něco podobného. Tak radši o něčem jiném, pod tou chalupou byl opravdu obrovitý lán kukuřice. Kukuřice ovšem sovětská, dva metry vysoká. Pole už na rovině, v tom úrodném polabském nížinném pásu. Oseto taky sovětskou metodou, obroušené zaseté zrno obalené startovacím hnojivem ve sponu tak 40 x 40 cm. Seto strojově, takže vzorová šachovnice. No a takhle jednou za vlahé letní noci táhla parta z hospody. A jak to tak u pánů bejvá, jeden z nich se potřeboval ulevit. Nikdo neví, proč si nestoupnul k příkopu, on vlezl do toho lánu kukuřice. Potom udělal pár kroků, dvakrát se zamotal a bylo vymalováno… Von řval, kamarádi řvali, ovšem nic a nic. Venku tma, měsíc nikde. Po chvíli jim všem došel dech, z toho řvaní začali sípat. A co teď, ten maník se jednou ozval támhle odsud, po druhé támhle odsud a nic. No a takhle to táhli celou noc, až v půl páté ráno přitáhli traktor a potrubovali houkačkou a dělali pro něj zvukovej terč. Vylezl na druhé straně pole, naprosto vyřízenej, špinavej, utahanej a pořezanej od té obrovité kukuřice. Povídal, že nahoru neviděl vůbec nic a když se sehnul, tak nahmatal akorát kousek před sebou tunýlek a nic. Zdá se to dost neuvěřitelné, ale jak si nemůžeš korigovat směr zrakem, tak je konec. Chodím dost plavat a párkrát jsem zkoušel přeplavat 500 m bazén se zavřenýma očima a trefit se na druhou stranu, do stěny 25 metrů široké. Ani omylem, vždycky skončíš na pravé straně bazénu. Stejně jako takové ty různé pokusy přejít náměstí se zavázanýma očima - buď začneš chodit v kruhu, nebo narazíš na zeď. Ale každej, bez výjimky, ať je pravák či levák, se točí napravo. Stejně je to člověčinstvo divný… FRANTA BOUŠKA
|
A hrách byl taky senzační. Byl to asi nějaký krmný, ale to nám vůbec nevadilo se na něm pást. A dneska děti sedí u počítačů, a na skype. Taková škoda. 
)
