 Varování – tohle prosím nečtěte nikdo, kdo jste normální, tohle je jen pro lidi, co jsou „postiženi psem“. A ještě jen pro některé z nich. Ostatně - znáte mne - já nemám psa, já mam chlupatýho kámoše... Čím dál tím víc se totiž projevuje velmi „lidsky“. 
Kayo odchází spát večer kolem devátý, nejpozději; já o dost později. Ale - ráda si do usínání pustím na chvíli nějaké ty televizní lidi. Jenže ten můj hnusnej neřád jeden čtyřnohej, milovanej, to nemá rád. A i když jsem mu na posteli udělala vůči televizi z polštářků zástěnu, vytvořila tmavý místečko, takže na něj nesvítí, a i když mám zvuk na minimum, vadí mu to. Takže se zvedne, hodí tou miniaturní prdelí a odkráčí středem. Dřív chodil vedle, teď přitvrdil. Chodí si lehnout před vchodový dveře, tam, kde pod nimi táhne: "Tak, tady to máš, vidíš, k čemu si mne donutila, já zas nastydnu, budu kašlat a kejchat, a třeba ti umřu!!!" Já se pochopitelně naštvu, jdu pro něj, konejším ho v náručí, odnesu a položím zpátky vedle mne na jeho polštář. On chvíli snaživě předstírá, spí, ale když uzná, že by to mohlo stačit, že už nedávám moc pozor, tak šmrnc - je v čudu a zase trucuje u dveří. Takhle to probíhalo asi dvě hodiny – tedy od mého půlnočního příchodu do ložnice. Zvrhlo se to docela ve fest souboj. Ale nakonec jsem se fakt naprdla, zatřepala s ním za kůži na krku, vynadala mu a zas ho odnesla zpět. Samozřejmě, že se mu to stopro líbilo, takže se po chvíli zase zvednul, já taky - ale - Kayo nikde!!! Prošla jsem bytem – fakt, čubák tu nebyl… Nakonec jsem se podívala v ložnici na okno: byl na svym domovnickym postu, kde má denní molitanovej pelíšek, vyloženej plyšovou dekou. Tam, stulenej do klubíčka, na mne zamžoural jedním okem: „Hele, babo, sem na tebe naštvanej, ale když tedy mám bejt s tebou v jedný ložnici, tak budu tady a ne vedle tebe." OK - pro dnes remíza. Po chvíli jsem televizi vypnula, po té další jsem cejtila po dece ťap ťap, a na polštáři vedle se spokojeně roztáhl můj čtvernožec. d@niela
|
