Čeněk: "Mamko, kam jdeš?"

Nataša: "Do práce."

Čeněk: "Já nechci, abys šla do práce."

Nataša: "Já musím. Musím vydělat penízky."

 

     Čeněk se chvilku zamyslel. Následně zaběhnul do pokojíčku, něco tam štrachal, přiběhl s dětskou pokladničkou ze které vyndal dětské peníze a praví: "Mami, tady máš peníze. Už nikam nemusíš."

 

     Tak jsme zamáčkli slzičku, jak to bylo celé dojemné a milé. Nataša roztřeseným hlasem povídá:"Jé ty jsi hodný. Ale já stejně musím jít." Čeněk se opět zamyslel a říká: "Tak táta půjde do práce."Tím okamžikem šlo veškeré mé dojetí do prdele.

     Pokračujeme již méně dojemně: jedna z milionu otázek: "Taťko, proč mě pořád vozíš do školky? Já chci být doma." Samozřejmě, že se naskýtala odpověď, že ho tam vozím, abych měl od něho pokoj, ale jako příkladný rodič jsem na to šel jinak: "Protože tam musíš chodit. Na to je zákon. Jinak bych šel do vězení."

Odpověď: "No tak půjdeš do vězení a já budu doma s mamkou."

No a je to vyřešený a můžeme jet dál:

 

     V rámci výkonu rodičovství člověk zažívá situace, které jsou veselé, smutné, psychicky náročné, legrační, běžné a nebo nudné. No a pak občas, sem tam, zažije člověk situace, které jsou prostě divné. Jako tehdá. To jsem se zrovna sprchoval, když Čeněk vlítnul do koupelny se svým malým stoupátkem, které má na čištění zubů, aby dosáhl na umyvadlo, stoupátko si našteloval před sprchu, usadil se a začal mě pozorovat, jak se sprchuju. "Taťko, já se budu koukat jo?"

     Mno, jako, že bych z toho byl odvázaný, to zase ne. Publikum při sprchování nevyhledávám a přítomnost nezletilého u mé očisty se mi zdála na hraně. Každopádně jsem mu to odsouhlasil a pokračoval ve sprchování. Mladej mě chvilku významně pozoroval, načež prohlásil: "Taťko, tvůj pinďa je moc moc krásnej."

     Tak nevím. Samozřejmě tleskám jeho upřímnosti, že se nebál říct věci, tak jak jsou. Po třiceti letech mi konečně někdo pochválil pinďu. Blbý ale je, že to bylo malé dítě. Tato situace byla jednoznačně divná.

 

Jsou souboje, které zřejmě nikdy nevyhraju:

 

Čeněk: "Taťko, můžu sahat na zásuvky?"

Já: "He, co? Proč? Ne, nemůžeš. Jseš malej."

Čeněk: "Ale ty můžeš sahat na zásuvky."

Já: "Já můžu, protože jsem velkej."

Čeněk: "Já jsem velkej?"

Já: "Ne, ty jsi malej."

 

 

Pak byl chvilku klid. Po nějaké době za mnou mladej přišel s další zajímavou žádostí:

Čeněk: "Taťko, můžu se schovat do komody?"

Já: "Co? Proč? Ne, nemůžeš. Nevejdeš se tam."

Čeněk: "A proč?"

Já: "Protože jsi moc velkej."

Čeněk: "Já už jsem velkej? Takže můžu sahat na zásuvky."

Já: "No, ehm, takhle, no. Nemůžeš. Jsi malej"

Čeněk: "Ale vždyť ty jsi říkal, že jsem velkej"

Já: "To jsem si dělal srandu. Jsi malej. Nemůžeš sahat na zásuvky."

Čeněk: "Tak když jsem malej, tak se můžu schovat do komody."

Já: "Tam se nevejdeš. Už jsem ti to říkal."

Čeněk: "A proč?"

Já: "Protože jsi moc velkej."

Čeněk: "Takže už můžu sahat na zásuvky?"

 

     Tento argumentační boj jsem očividně nemohl vyhrát. Byl jsem tak rozhozenej a zahnanej do kouta, že jsem v celým bytě vyhodil pojistky a nechal mladýho sahat na zásuvky. Ten kluk se neztratí. Budu muset zase koupit krytky na zásuvky a nebo zásuvky rovnou zrušit. A nebo zruším dítě. Uvidíme.

No a pokračujeme v krasojízdě:

 

     Čeněk si hrál s kostkama. Chvilku si stavěl věž, načež usoudil, že věž není podle jeho představ, tak do ní kopnul, vzal jednu kostku a hodil ji do zdi.

 

Já: "Takže mladíku. Kostkama se nehází. To hodný děti nedělaj. Ještě jednou a dostaneš na zadek.

Čeněk nahodil pohrdavý výraz, otočil se ke mně zády a povídá: "Nemluv na mě. Já se koukám z okna."

 

Tak a je to tady. Puberta.

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

 

(pokračování zas někdy příště)