Před odjezdem do Brna jsem se díky této vzpomínce rozhodla důkladně připravit. Na internetu jsem si vyhledala spoje do Třebíče. No jo, ale jak z nádraží k domu? Hmm? V Třebíči jsem MHD ještě nikdy nejela (teda já si budu muset vzít Endiaron, tolik stresu jeden den jinak bez újmy nezvládnu.).  Opět internet, MHD Třebíče bude zřejmě na stránkách města - pochopila jsem, proč jsem takto po městě ještě necestovala... MHD totiž v Třebíči není, tady je jen MAD. 

    Vyhledavač je šikovná věc.. když zadáš název stanice a čas odjezdu, napíše ti to, kam autobus jede... když neznáš název stanice - nevadí, když neznáš přesný čas odjezdu, vadí. Při představě, že budu klikat 13:00, 13:01, 13:02 jsem se orosila a rozhodla se, že tudy ne a našla si v plánku města názvy ulic, odtud jsem odvodila i názvy stanic a je to doma!!  Už vím, v kolik a i odkud, jen si musím dát pozor, jakým směrem, páč jsou tu trasy „A“ (směr tam) a trasy „B“ (směr zpět). S pocitem, že mám všechno a nic mě nepřekvapí, jsem druhý den ráno vyrazila... sice pomalu (tssss, zase ty závistivé pohledy dokonce jindy hrdých majitelů meďáků a audinek), ale statečně!  

     Cesta po dálnici byla pěkná, ale kam se hrabe na intimní atmosféru města. Zvuk mého turba se v ulicích odrážel od domů, zelená na semaforech se pro řidiče i chodce zdála být nezajímavá, všichni sledovali mě a můj vůz ... krásný pocit, připadala jsem asi jako Husák v šestsettřináctce. Jen mávátka a barevné transparenty s budovatelskými hesly občanům moravské metropole chyběly. No nic, smutná nebudu, má návštěva nebyla předem ohlášena, příště to tajemník musí napravit… ééé… co to plácám :-))) během mých úvah jsem se ve zdraví a s dobře namasírovaným sebevědomím dostala k servisu..  

     Kamarád se na mě zřejmě hodně těšil, protože už vykukoval ze dveří.. Ach jo, tak prý se až tak netěšil, ale šel se podívat, jestli není cvičení NATO a jestli nepřijely tanky… sprosťák!!!! Ale milej, sdělil mi totiž, že zpátky nebudu muset jet vlakem, dokonce ani autobusem, že zřejmě opravu zvládne ještě ten den - mohlo mi být krásněji na světě?  Otázka, která nyní nastala, zněla: co já budu zatím  v Brně dělat? Jistě, mohla jsem se pustit do hltání odborné literatury, nastudovat první pomoc svému autu, ale kamarád mi to rozmluvil, prý to nemá cenu (zřejmě byly příručky nekvalitní, asi nějaký začínající autor umístil do opravného zařízení své prvotiny). Prý se mám jít jen tak kouknout do města.

     Film Cesta z města jsem už viděla, ale cestu do města, notabene do Brna ne.. první díl? Dozvěděla jsem se, že tááámhle je zastávka šalin, že si mám připravit konkrétní sumu peněz a že mám jet dvojkou. Páč „nejsu blbá, ne?“, odmítla jsem doprovod a vydala se směr zastávka šalin. Našla jsem ji velmi dobře, mám skvělý orientační smysl. Na zastávce jsem čekala poměrně dlouho, přijížděly sem tramvaje, jen šalina žádná… to je doba. až po vyslechnutí rozhovoru dvou týpků „jedeš taky šalinou?“ a po jejich nástupu do tramvaje, mi bylo všechno jasné, toto je šalina, a jooo!

       Nastoupila jsem tedy do dvojky.. a zase problém - pokud člověk nemá lístek, musí si ho zakoupit u řidiče... řidič měl na své kukani informaci, že lístky prodává pouze ve stanici, jenže já ve stanici nastupovala a po mém nástupu se řidič rozjel. Ale nevadí, počkám do příští zastávky. Chtěla bych se ho optat, jestli jedu správně do centra, ale on měl zákeřnou zbraň ve formě další cedulky, na níž bylo krásně napsáno „nemluvte za jízdy s řidičem“.. (nevadí, počkám do zastávky).