 Bylo kolem půl šesté odpoledne, když mne oslovil můj chlupatec s prosbou, abychom "šli ven". Umí to velmi přesvědčivě. Tak jsem nandala šatičky jemu, vzala si džíny, bundu, čepici a boty, připla si ho na vodítko a už jsme zahájili kropící procházku. Na dlouhé štrece vedoucí Centrálním jihoměstským parkem jsme potkali paničku s roztomilým šedivým pejskem Kayovy velikosti i stáří. Já, totální neználek na psí rasy, stejně jako rozeznávám auta nákladní, osobní a červená, stejně tak rozliším psy velké, chlupaté, malé a neřády. Tohle byl pejsek nesmírně milej a s Kayem si opravdu padli do ok. Tehdy jsem - já zlotřilec - provedla totálně nezodpovědnou věc: umluvila jeho paničku, aby ho rovněž pustila na volno a dopřála jim psí radovánky. OK, Benji a Kayo byli nesmírně hodní, kroužili kolem nás, my dvě si povídaly... Při té příležitosti mi jeho majitelka sdělila, že jednou se jí drahoušek totálně zdejchnul a našla ho až co zavolala měšťákům. Naštěstí... Trošku ve mně hrklo, ale oba psi vypadali, že oni se určitě nikam nezaběhnou; občas tedy odběhli na druhou stranu parku (byl velmi velmi pěkný podvečer, teplo, sucho, příjemno), a protože ven vyšli snad všichni opsení lidé, měli kluci co dělat. Po chvíli ale Benjiho panička prohlásila, že by už mohli jít domů...  Bohužel, psa se nám nedařilo a nedařilo odchytit. Nějaké to volání "Bendží, ke mně!, Bendží, náááá...", Bendží, jdeme domů", a další podobné varianty - nic nefungovalo, spíš naopak pejska odradilo. Po hodině jsem (mám za sebou přesně stejné zkušenosti) oslovovala kolemjdoucí s fenkami, zda by nebyli tak laskaví a pesánka nám neodlovili. Ten pacholek se přiblížil vždy tak na půl metru, i na podstatně kratší vzdálenost - ale rychlost jeho ucuknutí byla téměř blesková. Obdivovala jsem slušné vychování Benjiho majitelky, i když kdo ví, jakými názvy mne v duchu jmenovala. Kolem už byla tma, většina lidí seděla u večeře či u televize, jen my dvě stále kroužily kolem rozjásaného čubáka. Kayo se velice rád k němu přidružil a tak na naše kvarteto musel být ze sídlištních oken jistě zajímavý pohled. Trvalo to dlouho, než majitelka jednoho pidipejska, nejspíš miminka pražského krysaříka, ho odlovila. Lidi, my dvě se v tom okamžiku chovaly jak dvě puberťačky - jásaly jsme, vejskaly a hnaly se k Benjímu. x x x
Když jsem se poté šťastně a spokojeně vracela s Kajíčkem domů, a později svého špinavého prasáčka drbala v umyvadle, celou dobu jsem mu říkala, jak děsně hodnej je on chlapeček, že už tohle nedělá, že už je pejsek občas i poslušnej ... Ufff - ale byl to super zážitek! d@niela
|
