 Jsem venku, je tma, je nechutně časné ráno, je úplně prázdná ulice. Přede mnou, kousek od vchodu, je halda ulámaných a uřezaných březových větví, tak, jak je tam naházeli pánové s motorovou pilou. Už jsou haldy sněhu pryč, jen semo tamo je pozůstalá hromádka - sněhu, aby nebyla mýlka - která připomíná tu předchozí bílou nádheru. Ano, nikde nikdo, ani jeden opuštěný živáček.  Najednou jsem ho viděla. Byl snad dva tři metry ode mne, díval se na mne stejně upřeně, jako já na něj. Ani jsem se nepohnula. Vtom se kolem mne přehnalo cosi bílého s černými fleky a oba dva mi zmizeli z obzoru. Následovala honička, jakou jsem ještě nikdy neviděla: to mé chlupaté dítě se mi proměnilo před očima v dravého vrahouna, odhodlaného si ulovit snídani.
Měla jsem strach, z obou stran toho prostoru, plného křovin a stromů, jsou silnice - i když nejsou nijak extra frekventované, náhoda je mrcha. Útěk a pronásledování trvalo krátce, maximálně dvě minuty se tam honili, ale připadalo mi to jak minut dvacet. Míhali se kolem mne, zajíc byl téměř chycen, ale nakonec se ubránil - svého pronásledovatele odkopl zadními běháky. Zmizel, nejspíš do své nory. Je totiž mj. místní... Uvědomila jsem si, že je pravda, když se říká, že během prvního roku psi dosahují lidského věku kolem dvaceti, třiadvaceti. A že ten můj má v sobě dost možná i nějaké ty geny loveckého psa. Pohled jeho očí byl jasný: "Co se nepodařilo dnes, zkusím příště, a to by bylo..." Nakonec se mi ho podařilo odchytit a vydali jsme se spolu domů, na snídani. Kajínek byl blahem bez sebe. Sblajznul misku granulí a oddal se snění... d@niela
|
