Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala, ale nehodlala ten marný zápas snadno vzdát. Její výstřední oblečení postrádalo jakoukoliv soudnost. Neuváženě v minisukni, přestože již nebylo čím se pochlubit.

        Nalíčená jako indián na válečné stezce a nožky vězely v botkách s neskutečně vysokými podpatky...

        "Ty máš ale ránu !", neodolal jsem a řekl polohlasně česky, když mne míjela. "Ahoj!", odpověděla na můj nejapný kompliment, a já si v ten okamžik přál, abych se na místě vypařil.

        Od té doby si dávám pozor a zaslechnu-li češtinu, vždy slušně pozdravím "dobrý den", a hlavně včas, abych nebyl nucen vyslechnout něco, co mým uší definitivně nepatří. Jenomže náhoda je někdy blbec, s tím nic neuděláte.

        Žijeme v Kanadě a manželka plánovala navštívit rodinu v Čechách a informovala mne, že s digitálním promítačem fotografií, který loni jako dárek přivezla, není maminka spokojená,  že chce fotky, které si může zastrčit za kredenc, a že tu malou placatou televizi přeci nebude s sebou tahat po návštěvách.

      "Takže, prosím tě, vytiskni asi dvacet fotek. Jaké, to nechám na tobě, ale hlavně dávej pozor, ať na nich vypadám slušně!" a hluboce vzdychla, zmožena přípravami na cestu.  "Tak to já si netroufám," bránil jsem se, neboť po třicetiletém manželství, o tom vím své. "Ale stáhnu fotky z počítače na memory stick, zajedeme do foto shopu, a ty si vybereš."

        Tak se i stalo. Manželka vybrala fotografie, o kterých si byla jista, že jí to tam docela sluší a odešla s poznámkou "jdu se kouknout po nějakých botkách, nemohu přeci jet do Čech naboso".  Mně se na pár vteřin vybavila police plná bot, kterými by snad obula všechny ženské v Číně. Ale zaplašil jsem chmurné myšlenky a pustil se do práce.