Taky jste si občas psali, když se vašemu potomkovi podařilo říct něco velice legračního? U nás doma jsme tomu říkávali „vejšplechty“. Většinou se to dařilo mému bratrovi, já mu sice občas nahrávala, ale byl to hlavně on, kdo tomu „nasadil korunu“. A tak s touhle tradicí úspěšně pokračuji i v mé současné rodině. Naše děti jsou ekvivalentně vtipné, i když s jejich přibývajícím věkem legračních situací poněkud ubývá.
Stáváme se snad vážnějšími, jak dospíváme? Před pár dny mě velice pobavila naše ranní rodinná konverzace. Doufám, že trošku pobaví i vás… Dcera: Jeee, mami, ty sis nevšimla, že jsou Hromnice! Já: Ty byly včera. Syn: Co jsou to vlastně Hromnice? Dcera: Vždyť se pravidelně koukáme na film Na hromnice o den více! A teď jsme na to zapomněli! Já: Že o tom vůbec nevím. Ani jsem nevěděla, že tak starej film znáte. Dcera: Mami, už tři roky se na to díváme, každej rok! Já, na manžela: Hele,ty víš, že se děti na Hromnice dívaj ten film Na Hromnice o den více? Syn: My se na ten film díváme? Dcera: Vždyť to byl tvůj nápad! Manžel: No, to teda fakt nevím… Syn: No jo, to je, jak tam on umře. Já: Tam nikdo neumře. Dcera: Ale on se přeci probudí vždycky ve stejnej den a tak pak zkouší i skočit pod auto. Syn: Vždyť to říkám. Já: A jak se na to koukáte, vždyť to ani nemáme nahraný. Na youtube? Dcera: Já nevím, jestli to je na youtube. Manžel: A to se na to koukáte už tři roky po sobě? Já: A jak se teda na to koukáte, když to tady nikde není. Dcera: Ještě jednou - já nevím, jestli to je na youtube. Syn: A co má být na youtube? Manžel: Ne, to fakt nevím, že se na to díváte. Já: Si to teda nepamatuju. Syn: Hm, já taky ne. Dcera: V týhle rodině si nikdo nic nepamatuje… Když to tak po sobě čtu, tak zas až tak vtipný, jak mi to to ráno připadalo, to asi není. Každopádně z toho ale plyne ponaučení - važte si každé chvilky s dětma, važte si každé minuty, kdy se smějete. Važte si příjemných vzpomínek, kdy se člověk směje každé blbině... Máte taky nějaké podobné „inteligentní zážitky“? Podělíte se? ELLA
|